/Článek/ na téma: “Syndrom chybějících otců”

Přítomnost není vždy jen fyzická, ale také emoční a citová. To platí jak pro muže, tak i pro ženu. A tak, když jsou partneři ve vtahu přítomní, může vztah fungovat i na dálku. Ale automaticky to sebou nese svá specifika a problémy, především pokud chcete budovat rodinu. Co když ale, partner kterého potkáváte každý den, je vzdálen? Co když máte vedle sebe muže, který vám připadá, jakoby žil na druhé straně zeměkoule? Jak si vedle něho připadáte? A případně… jaký to má dopad na výchovu vašich dětí?

Odkud pochází “syndrom chybějících otců”?

Na začátku dvacátého století byly zásadní společenské změny již v plném proudu. Osvícenství, II. průmyslová revoluce a sní spojený kapitalismus, emancipační hnutí nebo postupná ztráta vedoucího postavení Katolické církve… to byla jen některá želízka v ohni, která se postupně tavila a na začátku 20. století dala vzniknout novému základu dnešní moderní společnosti, mezilidským vztahům a především pojetí rodiny.

Pro Evropu to hlavní však mělo přijít po druhé světové válce. Starý kontinent byl v troskách, obrovská část mužů mrtvých nebo traumatizovaných. Základní lidské hodnoty byly narušeny, důvěra ve staré pořádky otřesena. Ženy si musely stoupnout do svého mužského principu, aby mohly pomoci zničený svět znovu vystavět a k tradičním rolím se již nemohly plně navrátit. Právě někde zde vnímám historický počátek toho, co dnes nazývám “syndrom chybějících otců“.

Muž, který je daleko

Na konstelacích se často objevují příběhy dědečků, kteří byli nějakou událostí odříznuti od svého emočního vnímání. Pokud se jednalo o válku, muž mohl

“Nechat své srdce na bojišti s kamarády.”

Ale nezůstala ušetřena ani mysl a duše. Traumata byla natolik hluboká, že muže oslabila. Ti si vytvořili neproniknutelnou zeď, která je chránila, aby nic necítili a mnohé z nich prožitky násilí a utrpení zcela zlomily. V zemích, kde se moci ujal komunismus, pak tato decimace mužské síly pokračovala další desítky let. Mnozí tak zůstali částečně uvězněni v minulosti, kde byli pro své děti i pro své ženy daleko. A tou dálkou vznikla propast a prázdnota, která zasáhla do života i dalších generací.

Představte si totiž, že od našich předků dědíme nejen geneticky, ale i něco z jejich chování. V konstelacích tomu říkáme, že “přebíráme zátěže”. A tak, když klientovi postavím konstelaci, ve které stojí nepřítomný dědeček, stojí tam z pravidla stejně nepřítomný otec. A pak je má otázka na klienta, jestli se v tom obrazu poznává, celkem zbytečná. Tito klienti bývají často odříznutí od svých emocí. Mají tendence utíkat do práce, ke svým koníčkům či jiným “smysluplným” činnostem. A pokud tráví čas fyzicky i mentálně jinde, nemohou ho logicky trávit s rodinou. Ale to je ale jen jedna část příběhu…

Důvodů nepřítomnosti je samozřejmě více a pokud vás toto téma zajímá, můžete se přihlásit na webinář zdarma, který právě na toto téma budu 22.12. 2020 dělat.

Superžena

Dnešní ženy se dokáží flexibilně pohybovat mezi svým mužským i ženským principem. V praxi to vypadá tak, že se starají o děti i o muže a k tomu jsou úspěšně ve své práci, kde nezřídka vedou týmy lidí či celé firmy. Jejich výkonnost se však velmi často negativně projevuje psychosomaticky, jsou energeticky vyčerpané a ztěží energií nasytí své děti a na partnery (či jiné vztahy) pak už často nezbývá.

Navíc, i ve vztazích fungují fyzikální zákony, čím dominantnější žena je, tím submisivnějšího muže si k sobě přitahuje. Je to jako u magnetů – záporný a kladný náboj se přitahují.

Samozřejmě, že je to mnohem komplikovanější. Na počátku vztahu se vše zdá vyrovnané, ne-li harmonické. Ale postupem času se začínají vytvářet něco jako sféry vlivu. Muž a žena si jednoduše rozdělí role ve vztahu, tedy především ty, které hrají vůči sobě navzájem. Máme totiž tendenci si z velké části vybírat partnery podvědomě a to na základě toho, co potřebujeme. Pokud tedy muži chyběl otec, protože nebyl přítomný, byl orientován na matku (byl v její silné sféře vlivu). V dospělosti si tak velmi často svou partnerku s matkou nevědomky plete. Pokud ale partnerka hru nerozpozná, nebo ji dokonce kvůli uspokojování svých vlastních potřeb hraje s ním, může jen těžko od něho očekávat, že se bude chovat jako dospělý a zodpovědný otec jejich dětí. Ale opět, je to jen jeden příklad z tisíce.

Důležité pro mě bylo poukázat, že chyba NIKDY nestojí v páru jen na jedné straně…

Když muž ženu opustí úplně

Zatím jsem pořád psala jen o situaci, že muž není přítomen ve vztahu. Co když ale zmizel úplně? Co když žena vychovává děti sama?

Nejčastější situace v naši společnosti je rozvod. Žena má tedy děti ve své péči, ale stále dochází ke kontaktu s otcem. Druhou nejběžnější situací je, že žena vychovává dítě sama (buď po rozvodu, či od jeho narození) a ke kontaktu s otcem nedochází. A pak tu jsou jetě příběhy těch, kterým muž zemřel. Tam ta dynamika ale funguje trochu jinak, protože mezi mužem a ženou z pravidla nestojí konflikt.

Ještě před sto lety by bylo téměř nemyslitelné, aby se muž nepřihlásil k odpovědnosti za dítě, které zplodil. Otázkou však je, jak takový vztah “z nutnosti” vypadal. Samozřejmě v mnoha případech se jednalo o pevné svazky, kde nechyběla vzájemná úcta a láska. Ale, v mnohem větší míře než dnes, byla manželství nešťastná. Trpěl tedy jak muž a žena, tak samotné děti (na další generační přebírání zátěží už nemusím poukazovat).

Nutno přiznat, že dnešní sociální systémspolečensko-náboženské smýšlení považuje ženu dokonce za schopnější se postarat o dítě než muž. To dává mužům jistou “svobodu v rozhodování” a ženám určitou “svobodu v tom, se s tím vypořádat”. A ano, tato svoboda podporuje rozpad konceptu tradiční rodiny. Je to dobře? Je to špatně?…

Svoboda je charakteristickým prvkem esenciální duše a partnerského vztahu třetího stupně… jsme však na tu svobodu připraveni a umíme s ní nakládat?

Naše společnost je stále ještě příliš zakotvena v minulosti, řekněme – ve starých konceptech. A to se logicky projevuje u každého z nás individuálně. Projevuje se to v našich vlastních konceptech a přesvědčeních.

Co s tím?

S odkazem na předchozí odstavec musím říci, že zákon je vždy odrazem společnosti, takže na tomto poli změny nehledejme. Začínat musíme vždy od sebe samých. V obou případech je pro muže a ženy důležitá sebereflexe a jakýsi hlubší ponor do sebe sama. Nejtěžší je být zrcadlem sám sobě. Lehko se nám kritizují druzí, ale těžko vidíme, kde jsou ty naše háčky, za které se držíme v nezdravých vzorcích.

Pokud bych měla jednou větou shrnout, proč si myslím, že někteří muži nejsou přítomní u výchovy svých dětí, odpověděla bych: “Nejsou plně přítomní ve vztahu s matkou dětí“.

To znamená, že tam buď nejsou fyzicky a emočně (rozvod, zřeknutí se, koníčky, časově náročná práce…) anebo je tam jednoduše žena nepustí. V obou případech se však jedná o společnou cestu a tudíž i společný výsledek.

Děkuji za přečtení tohoto článku a pokud byste se o tomto tématu chtěli dozvědět více, moc ráda vás uvidím 22.12. na webináři zdarma.

L.

Lenka Konečná
Poslouchám příběhy lidí a chtějí-li, pomáhám jim hledat příčinu toho, co se jim v životě děje. A pokud ji naleznou, ukazuji jim, že existuje nespočet nových cest, po kterých se mohou vydat. Metodami, které jsou mi při tomto nápomocny, jsou především mindfulness a systemické konstelace. Můj příběh si přečtěte zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • ON-LINE TEST
  • Každý z nás má mužský i ženský princip. Co se však děje, když s nimi neumíme zacházet? Jak se to projevuje v našich vztazích? Skrze tyto principy můžeme porozumět sobě i světu okolo nás.

  • Nejčtenější články
  • Kategorie
  • Těším se na vás na Facebooku