Může nám mindfulness pomoci projít skrze trauma?

Jazyk mi opět pomalu trnul v ústech… věděla jsem, co to znamená a proto jsem tomu nekladla žádné překážky. Srdce se mi mírně zrychlilo, dlaně se začaly potit, zrak se mírně rozostřoval a výdech a nádech byl obtížnější. Přesto jsem se plně otevřela tomu, co se skrze mou mysl projevovalo v těle. Myslela jsem na jediné: “Plně tě přijímám, projdi mnou SKRZ…”.

Opět jsem seděla v autě, venku bylo téměř 40 stupňů, překonávala jsem stometrová převýšení na minisilničkách řecké Lefkady a věděla jsem, že toto je má jedinečná šance překonat trauma, které se mi před dvěma lety stalo.

Foto: Lenka Konečná

Mezní situace

“Byl srpen 2017, pátek v noci… a já jsem v plné rychlosti, na dálnici – při řízení auta – ztratila vědomí…”

Tuto větu naleznete v mém příběhu a právě touto nocí začíná i můj E-book, který jsem nazvala “Útěk z křeččího kolečka”. 

Díky totálnímu psychickému a fyzickému vyčerpání jsem tenkrát zkolabovala při řízení auta. Dodnes pořádně nevím, jak se mi podařilo nezabít se. Důležitější však je, že tato mezní situace odstartovala sérii okolností, které zásadně začaly měnit můj život.

Dnešní článek však nebude o těchto změnách, ale o traumatu, které mi z této noci přeci jen zůstalo.

Na začátku bylo pevné rozhodnutí

Letošní červen – stála jsem v Praze na letišti, čekala na odbavení, když mě náhle polit studený pot. Uvědomila jsem si, že jsem si zapoměla řidičský průkaz, objednávka auta byla již zaplacena a já byla jediný řidič.

Tímto okamžikem se odstartovala série úmorných “náhod”, které však byly ve skutečnosti pouhými zkouškami, které měly prověřit, zda-li jsem schopná projít SKRZ “poslední dveře”.

Představte si, jako byste byli v cukrárně, kde by vám nabízeli ty nejlahodnější dortíky zadarmo a vy jste se jednou pro vždy rozhodli zhubnout, protože vám hrozí cukrovka.

Tak v mém případě byla cukrárnou agentura, přes kterou jsme auto rezervovali i platili. A těmi dortíky byly nějrůznjěší situace, kdy nám bylo opakovaně nabízeno zrušení rezervace auta a vrácení peněz.

A věřte mi, že se jednalo o dortíky/situace nejrůznějších příchutí. Když jsem odmítla jeden, hned následující den mi byl na servírovacím podnose přinesen jiný.

Cukr byl můj strach. Na obojí se dá skvěle zvyknout… a mysl dokáže nalézt tisíce důvodů, proč se s tím máte smířit. Avšak tělo je v tomto případě moudřejší. Právě ono vám ukazuje, že mysl se vás snaží ošálit – a tak vám způsobí cukrovku nebo úzkostné záchvaty.  

vytrvalost byla nakonec po týdnu odměněna. Uchráněná slinivka břišní byla alegorií ke štíhlým klíčkům od Nisanu Micra, kterému při jízdě z kopce pískaly brzdy. Já však věděla, že mám na půl vyhráno…

Přijímat vše tak, jak to je…

Vrátím se na okamžik o necelých osm měsíců nazpátek…

Seděla jsem v meditační místnosti s příjemně tlumeným světlem a právě jsem absolovala meditační cvičení laskavosti¹ v rámci mindfulness kurzu MBSR (mindfulness based stress reduction – jak zvládat stres pomocí bdělé všímavosti).

Byl již pozdní večer, a já za sebou měla náročný pracovní den a ještě náročnější partnerskou hádku.

To poslední, co jsem v tu chvíli byla schopná, bylo obracet laskavost k druhým a poté i sama k sobě.

Myšlenky divoce vířily a doslova mě užíraly. Připadalo mi, že čím více se je snažím ze své hlavy dostat, tím bolestněji se mi do mysli zakusují. Byly jako mor, prohloubeny tichem a prostorem na to se jim věnovat. Byla jsem zoufalá.

Úleva však přišla, když jsem si plně uVĚDOMILA, co znamenala lektorova slova, který meditaci řídil:

“Nyní není potřeba ničeho dosáhnout, něco vyřešit… Dovolte si věnovat tento čas pouze a jenom sobě a pokud se objeví nějaké jiné myšlenky, s laskavostí je přijměte a poté …se stejnou laskavostí… je nechte zase jít dál.”

Slova “přijmout” a “nechat jít zase dál” v mé mysli zasvítila jako pochodeň. Uvědomila jsem si, že je to stejné i s emocemi a pocity.

Foto: Canva.com

Den D – závěrečná zkouška

Opět zpátky na Lefkádě…

Kola auta mi prokluzovala na polorozpadlé asfaltové cestě, která obtáčela horu jako had kmen stromu. Byla tak úzká, že se na ní stěží vešlo jedno auto.

Z levé strany, ze shora z kopce, na silnici padaly malé kamínky, které neustále hrozily přívalem něčeho daleko většího. Po pravé ruce jsem se mohla dívat to bezedné propasti, kde padající kameny svou pouť končily.

Vytrvale jsem šplhala až na jeden z nejvyšších bodů ostrova Lefkada s touhou se podívat na kostel Profitis Ilias.

Foto: Lenka Konečná; Eklesia Profitis Ilias, Lefkada, 1.000 m.n.m.

Měla jsem za sebou již celé tři dny, kdy jsem řídila. V rámci těchto dní jsem měla slabší projevy úzkosti, ale díky podpoře kamarádky Lenky jsem je zvládala velmi dobře.

Nyní jsem však byla v horách sama a hluboce jsem si uvědomovala, že kdyby se Matce přírodě zachtělo, mohla mě smést z povrchu zemského jediným balvanem, vhozeným pod kola auta.

A to uvědomění mi najednou stáhlo hrdlo. Cítila jsem, jak se o mě pokouší panika…

Věděla jsem, že to způsobuje strach, nastřádaný někde uvnitř mne. Natěsnaný a bažící po svobodě… a že ten strach vytváří pocity a somatické projevy, jejichž vyústění jsem tak důvěrně znala.

Zhluboka jsem se nadechla a s DŮVĚROU jsem těm pocitům dovolila projít SKRZE mě. S největší možnou laskavostí jsem přijala do svého srdce vše, co se v tu chvíli ve mě dělo a nechala to mnou protéct, jako vodu sítem. 

Je to tak těžko popsatelné… ale představte si, že je to jako když odstraníte vodě z cesty nánosy bahna a klacků a ona se může prohnat mezi kameny, aniž by pohnula jediným z nich. Všichni však víme, že “nehnutost kamenů” v řece je jen zdánlivá. Že je doopravdy voda omílá a mění jejich tvar.

A tak jsem emoce způsobené strachem nechala změnit i ten můj… bolestně a zároveň bezbolestně… s plným přijetím… a ony protekly tak rychle, že jsem ani nestihla zastavit auto.

Připadala jsem si, jako kdyby mi něco pročistilo samotné nitro. Ten další hluboký nádech byl jako doušek z chladivé bystřiny. Cítila jsem únavu, ale i hluboký klid. 

Rozhlédla jsem se kolem sebe a uvědomila si, že jsem téměř u svého cíle – na vrcholu u malého modrého kostelíku.

A tento “téměř vrchol” byl opět alegorií – věděla jsem, že tyto stavy opět přijdou, ale nyní jsem již věděla, že je zvládnu a že mi budou neustále připomínat, že v našem stínu se skrývá největší síla.

Mějte se krásně 🙂

Vaše Lenka

¹Mindfulness je pro mě cestou, která léčí mou mysl. Těžko popsat hloubku mého přesvědčení o rozsahu pomoci tohoto přístupu k životu pro každého z nás. Proto jsme na laskavost a její zdroje s Šimonem Grimmichem připravili celodenní seminář.

Lenka Konečná
Poslouchám příběhy lidí a chtějí-li, pomáhám jim hledat příčinu toho, co se jim v životě děje. A pokud ji naleznou, ukazuji jim, že existuje nespočet nových cest, po kterých se mohou vydat. Metodami, které jsou mi při tomto nápomocny, jsou především mindfulness a systemické konstelace. Můj příběh si přečtěte zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • E-BOOK ZDARMA
  • Křeččí kolečko vnímám jako neustále se opakující koloběh něčeho, co nás vyčerpává, stresuje, zanechává prázdnými. A právě na svém osobním příběhu ukazuji PROČ se tomu tak děje a JAK z toho můžeme vystoupit a tu energii získat zase zpět.

  • Nejčtenější články
  • Kategorie
  • Těším se na vás na Facebooku