Pohádka o svítící lebce: aneb archetypy v nás.

Bylo nebylo… v malé vísce, na okraji lesa, žila žena s dvěma dcerami. První nevlastní dcera, jejíž matka při porodu zemřela, byla krásná, srdce plesalo nad její dobrotou a ta druhá… ta byla její vlastní. Žena byla vdovou po muži, který před lety zesnul a ona jej proklínala za to, že ji na tomto světě zanechal samotnou, s dvěma hladovými krky. Jak už to bývá, kráska od své macechy a sestry zakoušela jen bolest a ponížení. Vše ale snášela s pokorou a díky své dobrotě obě hluboce milovala, byly totiž to jediné, co na světě měla. 

Jedné noci byla kráska matkou poslána k čarodějnici, která žila v lese. Čarodějnice se všichni báli, měla být tou, která požírá lidi jako kuřata. Dívka však, tak jako vždy, splnila, co ji macecha uložila a vydala se do temného lesa.

Jaké však bylo její překvapení, když žena, která jí otevřela dveře chalupy, nebyla ani děsivá, ani zlá. Na krásku, která strachy ani nedýchala, se dívaly dvě moudré oči. Bílá hlava, s vlasy spadajícími až na ramena, vědouce pokývala a pozvala dívčinu dál. 

Druhé noci, nejčernější z celého cyklu, v noci, kdy se Luna ztrácí z tohoto světa, aby se mohla následující noc opět zrodit, se potichu otevřely dveře světnice. Macechu s dcerou probudilo jasné světlo, vycházející z rukou nezvaného návštěvníka. Obě se v hrůze nejdříve krčily, avšak záhy poznaly, že nezvanou není nikdo jiný, než ta, která již neměla být mezi živými.

Kráska stála a v natažených dlaních se jí třpytila bílá lebka. Jas se jí odrážel v očích a když se dívala na svou macechu se sestrou, byla krásnější než kdykoli před tím. Z jejího pohledu však nečišel chlad nebo nenávist, skrývalo se v nich poznání a pradávná síla.

Matka se postavila před svou druhou dceru a poručila, aby kráska lebku odnesla pryč a zničila jí. Ta však odmítla. Poprvé v životě se vzepřela macešině přání a v ten stejný okamžik se její sestra, uchvácená krásou čarodějného daru, pomalu začala přesouvat k ní. Obě hleděly střídavě na lebku a sobě vzájemně do očí. Macecha, jakoby přimrznutá k zemi, mohla jen z hrůzou pozorovat, jak se k ní obě dívky společně otáčejí a beze slova přestřihují neviditelné pouto.

Skrze pouto měla vlastní dcera sdílet matčin osud. Proto byla ta nevlastní vyhnána. Macecha se však po celý svůj život nikdy neodvážila do temného lesa vstoupit a tak o čarodějnici věděla pouze to, co o ní říkali vesničané. Existovalo však i jiné pouto než to mezi matkou a dcerou.

Sesterství bylo něčím, co obě dívky sbližovalo i přes rozdílnost matek. Svit lebky jakoby vyzařoval něco, co měly společného. Aby to však získaly, musely si to vzít samy, jedna od druhé… sestra od sestry – dívka od čarodějnice.

Kdo myslíte, že byla v této pohádce hlavní postava?

Lebka? Ta je zde archetypem ženské energie, kterou získala nejdříve nevlastní dcera, protože pouto s macechou (nebyly pokrevně spřízněné) nebylo dostatečně silné, aby zlomilo její odvahu. 

Čarodějnice? Ať se v pohádkách projevuje jakkoli, je archetypem moudré stařeny, která je nestranná. Je nebezpečná, ale těm, kteří strach překonají, dává mocné dary. Zároveň zpodobňuje ten druh ženství, které je nespoutané, svobodné a spojené s přírodou. Není náhodou, že tyto ženy buď nemají potomky anebo jsou jimi často démoni, kteří sužují okolní svět. Čarodějnice totiž nesnese mužskou nadvládu a tak jsou její děti často metlou mužů, kteří je zplodili. Ale jedná se stále o mytologický archetyp. Každá žena má tedy v sobě čarodějnici obsaženou a záleží jen na ní samotné, v jaké podobě se její čarodějnice projeví.

Kráska? Ta se rozhodla odejít z bezpečí toho, co znala a vstoupila do temného lesa. Možná dokonce nejednala ani tolik na macešin příkaz jako na volání, které v sobě cítila. 

Matka? Dívky z pohádky byly také ženami a pravděpodobně si jednou vzaly i švarného junáka z vedlejší vesnice a tak se samy staly matkami. To je třetí pouto, které se v této pohádce objevuje. 

Nebo snad druhá – vlastní dcera…?

A nyní se nám to začíná mísit…

Čarodějnice zde totiž zastávala i roli jakési “Velké matky”. Proto mohla první dívce předat svítící lebku, která symbolizovala ženský princip. Avšak ta druhá, mohla být lebkou pouze inspirována, protože pravou sílu mohla dostat jen od své vlastní matky. Jak to však zařídit, když ta se přijmutí daru bála a všemožně jej odmítala?

Kromě sesterství je totiž pro získání síly i potřeba uctění předkyň či předků obecně, mezi které patří i rodiče. Když někoho uctíváme, skláníme se před ním – snižujeme se. V této pohádce je tím kouzelným slůvkem (na cestě k uctění) prosté a jednoduché NE. Důležité je ROZPOZNAT, že odmítnout máme pouze to, CO NÁM NENÁLEŽÍ. 

Zde vlastní dcera odmítla dále následovat svou matku v jejím osudu. Jakoby svit lebky vyléčil její slepotu a ona si uvědomila, že nemusí přebírat názory ani žít život, který si sama nevybrala. Tím učinila nejen zásadní krok do vlastní svobody, ale především se tím s pokorou před svou matkou snížila.

Děti totiž mají potřebu z lásky své rodiče následovat i ve věcech, které jim nepřísluší. Snaží se trpět místo svých rodičů, snaží se je ochraňovat nebo dokonce přebírají nad jejich životem kontrolu a tak se sami staví do pozice svého vlastního otce a matky. To však obrací a narušuje tok síly a energie, kterou bychom měli my získávat od našich předků a naši rodiče zase od svých. Pokud se činíme většími, než je náš otec a matka, vyčerpáváme se tím, takového pouto nás stravuje a vysiluje.

A nakonec… svítící lebka z této pohádky je zároveň archetypem i něčeho, co neočekávaně přijde do našeho života a pomůže nám prozřít. Každá změna je totiž taková malá smrt něčeho starého. A protože se takovéto události většinou všemožně bráníme, stává se, že jsou mezní situace velmi bolestivé. Je to však nutné, protože čím více jsme rigidní v našich zajetých kolejích, tím je potřeba větší síly a energie, která nás z těchto pozic dostane pryč. 

Tato pohádka je volným přepisem jedné z konstelací, které jsem viděla na konstelačním semináři mýtů a pohádek Jana Bílého. Znovu mě to utvrdilo v tom, jak je mytologické a symbolické vnímání důležité pro dnešního člověka.

Máme tendenci vše pochopit a logicky vysvětlit. Tím se však držíme striktně jen v mužském principu. Pokud čteme staré příběhy, posloucháme dávné mýty nebo se díváme na pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů nebo K. J. Erbena, noříme se do světa fantazie a symbolů, které k nám mluví stejně silně, jako náš rozum.

Posilujeme tak ale naší druhou část – naše emoční já, které spadá do ženského principu. A tak vyvažujeme to, čím dnešní svět doslova přetéká. Žijeme totiž v patriarchálním světě, kde je ženský princip oslaben.

Propojení mužského a ženského principu je cesta k celistvosti, protože každý z nás v sobě obsahuje oba dva. Stačí si vzpomenout na symbol “jin” a “jang”…

A tak nám mýty a pohádky ukazují jednu z cest k naší vlastní celistvosti 🙂