Stáli proti sobě, vpíjeli se jeden druhému do očí. Nekonečné vteřiny se vlekly, prototože On si nebyl stále jistý… jako kdyby zatuhl v jedinečném momentu rozporu. Jedinečnost vnímali oba, byť propojeni zrakem, přesto rozděleni srdcem. A právě tato diverzita převládla a On udělal krok – pryč – od Ní. V jeho pohledu byla cítit věta: “Promiň, já takto nemohu” a láska získala podobu agapé. A Ona, aniž by pochopila, učinila krok dopředu k Němu a klekla si. Položila čelo na studenou zem a klaněla se Jeho velikosti. Jemu po tváři kanula slza a ruce svíraly srdce v hrudi…
Foto: Canva.com
Nepomatuji si, že bychom někdy na fakultě výrazněji tento vztah řešili. Ale jakoby při předmětech, které se tématu mohly dotknout (biblistika, exegeze Nového zákona, “Historický Ježíš” aj.) bylo mezi námi cosi nevyřčeného.
Jakoby se o některých věcech mluvit ani nemuselo, protože se to už stejně ví… možná je to jen má domněnka, možná existuje tak málo důkazů, že toto téma si na fakultě teologie nikdo nedovolil otevřít.
Avšak… cokoliv, co jsme přímo neprožili a nemůžeme o tom dát přímé svědectví, je a vždy již bude, jen teorie. Byť postavena na sebepřesvědčivějších důkazech… avšak i přímé svědectví jednoho člověka se nikdy nebude plně shodovat s tím, co zažil ve stejné situaci ten druhý.
A tak… jaký byl skutečně vztah Ježíše a Máří Magdaleny, bude navždy opředeno tajemstvím domněnek.
To však nezamená, že tento příběh na nás nebude i nadále působit.
Můžeme jej prožívat znovu skrze Bibli, Její Evangelium, knihy, filmy… anebo, tak jako já před čtrnácti dny – skrze systemickou konstelaci.
Byla neděle, slunce pronikalo skrze stromy do místnosti, do domu v samém srdci křesťansko-katolické Olomouce. Ten den jsem již viděla silné obrazy týkající se nejrůznějších příběhů jak ze Starého tak i z Nové zákona. Avšak ten pro mě nejzásadnější, měl stále ještě přijít.
Nepamatuji si, jak zněla zakázka, ale jakmile byly ustanoveny role, jakoby mi nějaká neznámá síla zvedla hlavu od poznámek, které jsem dopisovala ještě k předchozí konstelaci a doslova mi zrak přišpendlila k muži a ženě, kteří stáli v kruhu.
Okamžitě jsem věděla, kdo se přede mnou “zjevil” (JEV = fenomen – systemické konstelace jsou fenomenologickou metodou).
Byla jsem uchvácena tím obrazem. Muž, který byl v roli Ježíše, si držel obě dlaně na místě srdce a díval se na ženu před sebou téměř bolestným pohledem. V jeho očích byla cítit omluva, bezmezná láska a rozloučení.
Ženě jsem do obličeje neviděla, ale vnímala jsem řeč jejího těla. Připadala mi jakoby rozpolcená mezi sílou a křehkostí, mezi úctou ve smyslu uctívání a láskou ženy k muži. Cítila jsem rozpor mezi Ní samou a mezi tou, kterou by měla být.
Jakoby v ní soupeřily všechny tři druhy lásky (Éros, Agapé a Plató) s vírou, která předepisovala, jak má obraz vypadat.
Nemluvili, jen se na sebe dívali. Pulzující energie toho spojení nás ostatní vtahovala dovnitř, jako bychom byli jimi, jakoby každé pohnutí duše, bylo to naše.
Měli jsme před sebou život sám ve své nejčistší formě – ve spojení muže a ženy, kteří jsou zcela svobodní ve svém příštím rozhodnutí a stejně tak i v reakci na rozhodnutí tohoto druhého.
Jakoby byli na nakloněné, neustále se chvějící plošině a každý další krok mohl rovnováhu vychýlit nadobro.
A pak… v jeden okamžik se muž pohnul a poodstoupil a v téměř té samé chvíli se žena před ním poklonila s čelem u jeho nohou. Bylo to neuvěřitelné, ale věděla jsem, že muž o setinu vteřiny zareagoval svým pohybem na to, co žena měla již v plánu udělat.
V jeho očích jsem zaznamenala okamžik bolesti ze ztráty a pak již jen uznání jejího rozhodnutí a Jeho bezmezné lásky k Ní… lásky, která však změnila svůj tvar, chuť i barvu. Láska, která sama sebe zregulovala na vztah mezi uctívajícím a uctívaným.
Mezi tím, kdo je NAHOŘE a tím, kdo před ním klečí DOLE a je jeho pouhým odrazem (či obrazem, jak se píše v Genesis).
Jako kdyby mi v srdci při tom pohledu vybuchl gejzír bolesti, která v hloubi řvala: “Néééé, to není tvé místo, zvedni hlavu, podívej se mu do očí a všechno to tam uvidíš.”
Byl to pro mě okamžik evokující dvojí přikázání lásky: “Miluj Boha svého a miluj bližního svého tak, jako sebe sema.” (volná interpretace Ježíšových slov a centra Jeho teologie)
Dva tisíce let nesprávě pochopených slov se mi právě přehrály před očima a mě z toho bylo neskutečně teskno… avšak, nebyli/y jsme ještě připraveni/y…
Foto: canva.com
Říká se, že vše, co je kolem nás, je energie, která získala tvar. V Bibli se píše: “Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha… Jan 1,1).
Myšlenka (idea) tedy získala ve SVÉM slově (logu) svůj tvar. Až vyřčené mohlo doopravdy vzniknout…
Věřím tomu. Věřím, že “mávnutí motýlích křídel na jedné polokouli může způsobit vlnu tsunami na polokouli druhé”. A věřím, že všichni jsme jedno a že to, co činíme druhým, ve skutečnosti činíme sami sobě.
A tak věřím, že se něco mění. Něco v každém z nás a tudíž něco obrovského v celém tomto světě.
Teprve nyní objevuji ty pravé, v hloubi mě samotné uložené důvody PROČ jsem studovala teologii a religionistiku.
Jeden z důvodů byla (možná odvěká) otázka po rovnosti muže a ženy. Mým bytostným přesvědčením (tedy tím, co mě bytostně formuje), je, že muž a žena jsou pouze jiným zpodobením toho samého. Teprve teď plně doceňuji dokonalost znaku Jin & Jang.
A tak, jak jsem se dívala na konstelaci – na vlastně heretické zpodobení stovky let starého příběhu – uvědomila jsem si, že se dívám v jednom okamžiku na odvěký příběh mezi mužem a ženou ve snaze o balanc na nakloněné plošině.
A v okamžiku příštím… na přirozenost samotného člověka se sklánět a také vztahovat se k něčemu, co je větší nežli on.
Historie se pro mě stávala přítomností a přítomný okamžik psal nové dějiny.
V tom okamžiku se totiž mezi mužem a ženou začalo něco dít… něco, co mě utvrdilo v tom, že změny, kterými náš svět prochází, jsou velmi mocné. A že strach je zcela oprávněný, protože staré pořádky získávají novou podobu.
Avšak, že strach může stejně tak být nahrazen radostí! Protože změna je stejně přirozená jako život a smrt.
Protože změna je dynamikou mezi nimi – mezi světlým a tmavým, mezi nahoře a dole, mezi mužem a ženou.
Foto: canva.com
Pomalu zvedala hlavu. Od chodidel, která tolikrát omývala… přes jeho stehna, břicho a sepjaté ruce na hrudníku, který se pomalu zvedal a klesal…
Jeho ústa se jemně chvěla a tak získala touhu opět se mu podívat do očí. Síla lásky, kterou v nich viděla, Ji zcela opanovala. A najednou se ta síla spojila s Její a Ona se začala pomalu, velmi nejistě zvedat.
A On čekal. Sám, ve své nekonečnosti a vědomí pravé podstaty věcí. A jak se Ona pomalu napřimovala, učinil první krok směrem k Ní. V Jeho očích byla vidět opatrnost vyrovnávání nakloněné plošiny.
A Ona stále rostla, nabývala na síle a Její pohled byl s Ním ve stále pevnějším svazku. Vykročila směrem k Němu…
Vteřiny plynuly a já jsem se slzami v očích pozorovala zázrak opětovného shledání dvou částí jednoho celku. Opětovné spojení nerozdělitelného…
A pak stanuli tvářemi k sobě a On sundal ruce ze svého srdce, aby uchopil ty Její. A tak tam stáli, dokonalí ve své jinakosti, spojení navzdory všem rozporům a odlišnostem… s jemným úsměvem na rtech a s láskou, která se opět stala kompletní.
Před nikým se neponižuj, nad nikoho se nepovyšuj. (volná interpretace Ježíšových slov z Bible).
Touto konstelací se jeden z mých dětských snů stal skutečností.
Věřím, že rovnost mezi mužem a ženou existuje právě proto, že jsou oba odlišní. Pokud je žena ženou a muž mužem, pokud si jsou oba nejdříve vědomi svého já, pak mohou – jednou – opravdu poznat i své DRUHÉ JÁ.
S láskou
Vaše Lenka