Jsi nevýkonný. Slabé kusy musí z kola ven!

Dnešní článek bude o soucitu v pracovním prostředí a píši jej ve dnech, kdy spatřil světlo světa můj první e-book,

Je to příběh, ne nepodobodný tomu, který zažívají tisíce dalších lidí. Je to úryvek o jedné noci, která mi před dvěma lety připomněla nejen mou smrtelnost, ale především to, že jsem v té době žila v naprosto nesmyslné honbě za ničím. Přesto jsem za tuto zkušenost neskonale vděčná, protože mi umožnila mnohé vhledy…

Fascinují mě lidské příběhy. Od malička ráda poslouchám vyprávění toho, co lidé zažili a obdivuji ty, kteří jsou ochotni se otevřít a svou zkušeností obohatit druhé.

Nedávno jsem měla příležitost se při jedné akci potkat s jednou velmi silnou ženou, která sdílela část svého příběhu.

Pamatuji si, jak mi šel mráz po zádech, když vyprávěla, jak ji ochrnula nejdříve jedna ruka a ona přesto stále dále řídila auto a pokračovala ve svém sebedestruktivním povolání.

Myslíte si: „Cože? Mráz po zádech z „jedné ruky“? Pchá… to je toho…“

Víte ale… jí pak ochrnula i ta druhá a ona stejně pokračovala. Zajistila si asistentku na e-maily, řidiče k šoférování a dál vězela v onom šílenství… A právě v tuto chvíli mi přebíhalo to známé mrazení, které se objevuje, když se vás něco v hloubi dotkne.

Jenže to, co mě navíc přivádí k úžasu, je vyprávění, jak se v takovýchto situacích k těmto lidem chovali jejich kolegové a nadřízení. Já sama mám zářivý příklad, který budu blíže popisovat v další části „Útěku z křeččího kolečka“.

Bohužel, pokud přestanete fungovat v zajetých výkonnostních kolejích, někdy se stane, že se lidé ve vašem okolí začnou chovat krutě. Buď se z vás snaží vyždímat poslední kousky sil bez ohledu na váš stav, protože si myslí, že simulujete nebo vás naopak začnou přehlížet. Mohou se k vám dokonce začít chovat jako ke zrádcům… ani jedna varianta vám však neulehčí a vy se propadáte stále hlouběji.

Pro ně jste totiž slabý kus, připomínající jim jejich vlastní nedokonalost…

Hrůzné je, že takto funguje mnoho firem a že lidé si to uvědomují až ve chvíli totálního kolapsu.

Jak musí být potom člověku, který se málem udřel a ještě se mu za to druzí vysmějí nebo mu řeknou, že je to jeho vina? Ano, měl možnost volby… ale dejme si ruku na srdce, neznáme náhodou my všichni takové situace, kdy jedeme jako roboti a jednoduše nevidíme červené kontrolky, které nám blikají na poplach?

V knize od Thich Nhat Hanh „Bez bahna lotos nevykvete“ s podnadpisem: „Umění transformovat utrpení“ je krásná pasáž věnovaná vědomé komunikaci.

„Jednou z našich základních obtíží je, že postrádáme schopnost dobře komunikovat sami se sebou. Prostě si nerozumíme. V těle nosíme konflikty a napětí, které nedokážeme vyřešit.

Místo toho, abychom se zastavili a dívali se do hloubky, utíkáme od nich (…) Nacházíme-li se v takové situaci a zjistíme, že o tom neumíme dobře mluvit s druhými, je to normální. Když ale druzí lidé nemluví ani sami se sebou a my též nemluvíme sami se sebou, překvapí vůbec někoho, že máme potíže komunikovat spolu navzájem?

Tady není třeba žádné viny ani trestu, tato situace volá jen po porozumění a soucítění.(…)“

Mindfulness – vědomí přítomného okamžiku, které sahá však mnohem hlouběji.

Být bdělý. Být si vědom každé myšlenky, každého pohybu a každého činu v sobě nese jeden nevyhnutelný důsledek… zlidštění. Z robota se opět stane člověk.

Když dokážeme si být vědomi toho, jak žijeme své životy a pokusíme se také vědomě naslouchat druhým, neodmyslitelně se budeme stávat čím dál tím více soucitnými.

Nejsem utopista, sama totiž zakouším sílu tohoto přístupu. Nejsem však ani osvícená a proto i já sama pořád chybuji. Přesto však vím, že pokud se budeme dívat do svého nitra a čelit svému vlastnímu utrpení, budeme schopni lépe pochopit i utrpení těch druhých.

A pak se možná nebude stávat, že lidé dostanou výpověď z práce jen za to, že je někdo druhý ve své krutosti, která pochází z jeho vlastního utrpení, považuje za slabé kusy, zralé na odpis.

…nadhledově s podhledem? 🙂

Vaše Lenka