Dětské jizvy. Co nám tím chtějí děti říci?

Když jsem byla malá, nejednou jsem se chlubila svými jizvami. Byly pro mě jakýmsi symbolem neohrožené divokosti, části mého já, které mě i po desetiletích stále provází. A jelikož některé z nich jsou pořád viditelné, když se mě na ně někdo zeptá, stále ještě někdy ráda vyprávím poutavý příběh o srdnaté odvaze malé Amazonky. A tyto příběhy v mých vzpomínkách končí ještě srdnatějším zásahem mé maminky. Ona v nich nikdy nepláče a nedává najevo strach. Vždy si přesně ví rady a u obvazování ran mě tvrdě hubuje za to, co jsem si to zase vyvedla. Když si na to vzpomenu, chce se mi smát. V ten okamžik jsem na nás na obě tolik hrdá a přeji si být jako ona. Dvě Amazonky proti celému světu… A tak je to s mými jizvami na těle. Díky Bohu, že nejsou i na duši. Nebo…?

Uběhlo 30 let a s mamkou sedíme u skleničky. Jsme u mě v bytě v Praze a jen tak tlacháme. 

“Mami, vzpomínáš si na to, jak jsem si tenkrát strčila tu nohu do kola?”

Jely jsme s mamkou z koupaliště a ona mě vezla na nosiči. V jednom okamžiku, když jsme jeli z kopce, nedopatřením se mi noha zapletla do kola. Téměř nic si z toho si nepomatuju. Muselo mi být něco mezi třemi až čtyřmi a na památku mi zůstala výrazná prohlubeň pod levým kotníkem z toho, jak byla noha na několikrát zlomená a nikdy již správně nesrostla. Mamka se trochu zamračila a dodala: “Ano, nejraději bych si za to dala facku”. Po tomto prohlášení jsem se na ní usmála a mávla rukou. Jenže na mysl mi přišla další vzpomínka. “Mami a za jak dlouho po tom jsem si tu samou nohu strčila do té vroucí vody?” Brzo po této události mamka nesla škopek s horkou vodou na nádobí a na okamžik jej postavila vedle kuchyňské linky. Musely to být vteřiny, pamatuju si, že mě něco k té vařící vodě neodolatelně táhlo. Byla z toho poměrně šeredná popálenina a zůstala mi po ní další jizva. 

To se ale už mamka zvedla a bylo na ní vidět, že jí směr konverzace vůbec nedělá dobře. Viděla jsem, jak si obě situace vyčítá. Hlavou mi najednou projely další vzpomínky. Roseklý ret o studni, rozražená hlava o kámen, rozpáraná ruka od hřebíku a jiné, menší či větší úrazy, které se mi staly vždy jen… a najednou mi to došlo. Podívala jsem se na mamku a ona na mě. V tu chvíli jsem pochopila, že to ví už dávno. Že ta vina, kterou jí vidím v očích, pochází z toho, že jakýkoli úraz, který se mi kdy stal, se stal pouze v její přítomnosti. 

Zhruba od mých tří let jsme bydleli s babičkou a dědou. Děda byl v invalidním důchodu a tak mě hlídal, když mamka s babičkou chodily do práce. Milovala jsem svého dědu, možná i proto, že jeho výchova byla spíš nevýchova. K snídani utopenci, k obědu chleba se sádlem a cibulí. Celý den jsem běhala po zahradě a po loukách za barákem. Stříleli jsme slepýma patronama po kočkách ze vzduchovky a taky si hráli na princezny, u kterých děda vždycky usnul. Byl to fantastický svět. Mohla jsem lézt po stromech, prohrabovat se v dědově dílně a zkoušet všemožná nářadí. Existovaly jen dva zákazy. Nesahat na nůž a nechodit za vrata k železniční trati. Dodnes, než překročím trať, alespoň šestkrát se rozhlídnu a z čerstvě naostřených nožů mi jde mráz po zádech. Přesto se mi s dědou nikdy nic nestalo. Naopak, pamatuju si, jak jsem se mu s nohou v sádře schovala v uhlí nebo se zafačovanou hlavou potajmu upíjela pivo. 

“Vždycky se ti to stalo jen se mnou.” Ta slova dopadla, jako kosa na kámen. Mamka se ode mě odvrátila, ale bylo vidět, jak se jí ulevilo, že to po těch letech řekla. Z počátku jsem nechápala její tragický výraz. Pro mě jakákoli vzpomínka na úraz byla téměř radostná. Plná hrdinství a vzájemné soudržnosti a také lásky a starostlivosti. A pak mi to došlo taky. 

“Jizvy na mém těle byly určitou cestu k tomu, aby nevznikaly také na mé duši.”

Tátu jsem nikdy nepoznala. Když mamka otěhotněla, nechtěl, abych se narodila a tak se rozešli.  Ale jak čas plynul, nakonec jsem si k němu přeci jen našla cestu a tak s oblibou na seminářích občas říkám: “Ještěže tu ten táta nebyl. Jinak bych neměla vůbec žádný problém a tudíž ani důvod dělat konstelace :)” Nicméně po tom, co jsme se v mých třech letech natrvalo přestěhovaly s mamkou zpět k babičce a dědovi, mamka velmi záhy ukončila mateřskou a začala chodit do práce. A veškeré z mých hrdinských jizev vznikly právě v tomto období. Zpětným pohledem je to ideální materiál pro psychoanalýzu 🙂 Ale co z toho? Je mi 34 a mamka přede mnou stojí a má slzy v očích, protože cítí vinu za něco, v čem jsme byly společně. 

Vztah rodiče a dítěte je akce a reakce. Ať jejich vztah navenek vypadá jakkoli, vždy je v jeho základu hluboká láska. A dítě je ve jménu lásky na svém rodiči zcela závislé. A tato potřeba se může projevovat nejrůznějšími způsoby. V konstelacích mluvíme o syndromu hodné holčičky, o pomahačích, stavění se do rolí náhradních partnerů nebo o potřebě rodiče zachraňovat či za ně přebírat těžký osud. 

V mém případě byla potřeba pozornosti a strach z opuštění jen špičkou ledovce. Až teprve skrze svou práci a zkoumání konstelačních souvislostí, jsem objevila řadu hlubokých důvodů, které stály za mým chováním. Zároveň jsem se zamyslela nad tím, co dítě svým sebepožkozováním rodiči vlastně ukazuje…

A tak když moje výborná kamarádka, Klára Marušincová, která je zároveň i skvělou dětskou psycholožkou, přišla s nápadem vytvořit seminář “nevychovaných” konstelací, uvědomila jsem si, jak moc je výchova založena na kvalitě vztahu mezi rodiči a dětmi. 

Dítě je totiž často zrcadlem rodinného systému a to, co se může na první pohled jevit jako problém výchovy nebo jako nezvladatelné chování, má mnohem hlubší kořeny. Pro dítě je to buď jediná možnost, jak se vzepřít tomu, co se kolem něho děje anebo je to naopak způsob, jak se do rodinného systému ještě více začlenit. Pokud se nám ale, byť jen na okamžik, podaří zahlédnout, o co ve skutečnosti jde, pak máme šanci vše urovnat. My máme bohužel často tendenci svou pozornost zaměřit na děti a na naše problémy s nimi namísto toho, abychom začali u sebe. Ti malí totiž ve své nevinnosti a lásce budou vždy v prvé řadě následovat a nás kopírovat.

Pokud byste se i vy rádi podívali pod pokličku vztahu mezi vámi a vašimi dětmi nebo jen chcete k výchově načerpat další inspiraci, přijďte se podívat. V tuto chvíli jsme otevřeli přihlašování na večerní “nevychované” konstelace v Ústí nad Labem (30.3.) a na celodenní v Praze (2.4.). 

Mějte se krásně

Lenka

Tagy:
Lenka Konečná
Původně jsem vystudovala teologii a religionistiku, což je v mé konstelační praxi přítomno například v práci s mýty či s archetypy. S klienty pracuji jak na individuální úrovni, tak i skupinově při malých seminářích. Konstelace považuji za úžasnou metodu nejen pro terapii, ale i pro poznání sebe sama. Můj příběh si přečtěte zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů