/Síla archetypů/ Deméter – Kde končí milující a začíná ničivá matka?

Co nejtišeji se přikradla ke škvíře ve dveřích, které vedly do komnaty jejího nejmladšího syna a opatrně nahlédla dovnitř. V tom okamžiku ji krev hrůzou ztuhla v žilách… s nelidským vřískotem vrazila do komnaty a několika skoky byla u Ní. Vytrhla jí nebohé dítě z rukou, ale když viděla její planoucí oči, děs ji zcela ovládl. Dítě začalo vřeštět a zmítalo se jí v náručí. Pomalu couvala ke dveřím, které se však za jejími zády zabouchly. Ještě vrhla rychlý pohled k oknům na protější stěně, když tu ze země vyšlehly úponky rostlin a pevně ji svázaly nohy. Byla v pasti a ta šílená žena, kterou doteď považovala za věrnou služebnici a milující chůvu malého prince, se zlověstně blížila…

Tu noc, o několik úderů srdce dříve

Oheň ozařoval Deméteřinu tvář a dítě v jejím náručí se na ní dívalo důvěřivým pohledem. Když jej vkládala do plamenů, jen se jemně zachvělo. I pro Bohyni to byl zvláštní pohled, z malého prince vyzařovala namodralá aura, která ho však chránila před žárem a bolestí. Pomalu jím otáčela a tiše mu zpívala. Ve skutečnosti byla ukolébavka mocné kouzlo, které mělo dnešní noc dojít naplnění. 

“Budeš nezranitelný, dítě moje. Budeš tím největším z králů, učiním tě polobohem a budu tě provázet na cestě celým životem. Stejně tak, jako jsem provázela Persefonu, než ji unesli. U tebe však napravím své chyby. Dám ti takovou moc, že ti nikdo neublíží, pokud já nebudu na blízku.”

Dvě matky

Najednou se dveře rozrazily a něčí tělo do Deméter narazilo tak silně, že malého prince málem upustila do ohně. Otočila se na šílené stvoření, které prince svíralo rudýma rukama, na kterých pomalu naskakovaly puchýře. Královna sípavě dýchala a pořád dokola opakovala: “Drž se dál ty stvůro, drž se dál od mého syna!”. Tu začalo dítě křičet, zdáli přibíhali sloužící a palác se začal ve zmatku probouzet. To už ale Deméter stála opět pevně na nohou. Jediným pohybem ruky zapečetila veškeré dveře a když si všimla královnina pohledu, který upřela na vzdálená okna, ihned ji svázala šlahouny rostlin. To poslední, co potřebovala, bylo, aby se ta bláznivá žena vrhla i s dítětem z oken na holé nádvoří. 

Začaly se ale dít další věci. Z mnoha míst v komnatě začaly nekontrolovatelně vyrážet trnité větve,  jakoby se stromy a keře snažily prodrat do komnaty. Podlaha pod jejich nohama pukala a začala se třást. Nábytek i věci z polic se vznesly a začaly rotovat v šíleném víru kolem obou žen a dítěte. Demeter potemněla, její kaštanové vlasy vlály ve víru a oči ji rudě plály. Prsty se prodloužily, z nehtů se staly drápy, které zatínala do pěstí a na zem ukapávala krev, která se opět měnila v divoce se rozpínající zeleň. V Deméter se začal vzmáhat obrovský vztek. Tak silný, tak ničivý, že nebyla schopna ho sama zastavit. Před očima ji najednou začaly běhat obrazy, ve které doufala, že již dávno zapomněla. Její otec, polykající ji ihned po narození a matka, která jen nečině přihlížela. Temnotu v otcových útrobách v kontrastu k oslnivému světlu, v jehož středu stál Zeus, držíce v ruce krvavý nůž a pak skok o několik let později, kdy si ji ten stejný zachránce násilím vzal. Tisíce let zášti, bolesti a zoufalství se najednou začalo vylívat na povrch. V rychlém sledu ji prolítla hlavou vzpomínka na porod Persefony, což ji na malý okamžik zahřálo u srdce, ale okamžitě ho vystřídal obraz Dia, který se na ní díval s ledovým pohledem, když ho žádala, aby jí řekl, kam její dcera zmizela. Jeho netečnost k její bolesti vyeskalovala vztek v zuřivost a kolem Deméteřiny hlavy začaly věci vybuchovat za letu.

Zoufalá královna se s dítětem snažila ukrýt v roku místnosti a chránila prince vlastním tělem. Při tom se jí střepy a kousky praskajícího nábytku zarývaly do těla, ale přes děsivý vír nebylo jejího nářku slyšet. Bohyně Demeter byla zcela pohlcena  sama sebou.

Mezitím na Olympu

Probudil se s nepříjemným trhnutím. Na zemi se něco dělo. A bylo to velké, ničivé a nebezpečné. Takovou energii nepocítil již stovky let. Okamžitě byl na nahou a začal kolem sebe pátrat. Velký Zeus dokázal totiž vidět vše a všechno, co se na Zemi dělo. Tedy pokud chtěl a měl zrovna náladu tomu věnovat pozornost. V tomto případě byl proud energie tak silný, že mu stačilo jen několik vteřin, než našel jeho zdroj.

“A je to tu” Pomyslel si. “Doufám, že to ovládne sama, nerad bych ji musel zničit.” A nechal si přivolat Herma. 

Zpět v paláci

Běs začal pomalu ustupovat, jako když oheň stráví veškeré dřevo. Demeter upadla na kolena a kolem ní se s rachotem zřítilo vše, co nebylo pevně přidělané ke zdi. Skrze prach se začaly okny drát první ranní paprsky a osvětlovaly těžce oddechující Bohyní a jakousi třesoucí se hromádku v rohu místnosti. První se pohla královna s téměř přidušeným dítětem v náručí. Odsunula ze sebe kusy nábytku a pokusila se vyplazit ze sutin. Ten pohyb upoutal i Deméter, která pomalu pohlédla na zkrvavenu ženu před sebou. 

Nyní již královna plně pochopila, koho má před sebou. A moc, kterou právě pocítila, v ní udolala veškeré předchozí emoce a zůstal jen obrovský strach a pocit naprosté pokory a odevzdanosti. Nedovolila si zvednout hlavu a podívat se Bohyni do očí. Pouze čekala na konečný ortel nejen pro sebe, ale i pro milované dítě. 

Při pohledu na odevzdanou ženu a kňourající dítě se v Demeter něco pohlo. Ale pak to opět zhaslo, jako když vítr zfoukne svíčku. Postavila se znovu na nohy a pronesla dutým hlasem: “Ty mi teď necháš postavit největší chrám, který v Elusině, kdy stál. Od teď to bude můj dům a místo, kde mě ty a tvůj lid budete uctívat.” A zmizela…

O několik měsíců později

Zeus si prohlížel hrdé sloupy, které se tyčily k nebi. Stál před vstupem do pompézního chrámu v Eluzině, který se skvěl novotou. Blištivý mramor byl však v přísném kontrastu s mrtvými a tlejícími těly na jeho schodišti. Pomalu vstoupil do šera chrámu a mířil k jeho zadní části, kde se nacházela Deméteřina socha v nadživotní velikosti a věčně kvetoucí trůn. Nebo tomu alespoň tak v minulosti bývalo. Nyní zbyl z květin jen prach a dřevo bylo pokryto plísní a pomalu hnilo. Stejně tak, jako veškerá úroda na polích. Demeter seděla na trůnu a v hluboké depresi nevnímala nikoho a nic. Tělo se jí třáslo horečkou a nemocí, zplihlé vlasy ji spadaly do sinalého obličeje a po její levici stála Smrt, která na ni však neměla nárok. Smrt Diovi pokývala hlavou a decentně se rozplynula. 

S pohledem na Deméter řekl: “Věděl jsem, že až to jednou přijde, zasáhne to nás všechny. Čím více jsem se díval na to, jak upřednostňuješ všechny ostatní před sebou, jak necháváš druhé překračovat své hranice a neumíš říkat ne, tím více jsem se bál okamžiku, až to všechno vybuchne.”

Demeter na Diova slova zareagovala jen kyselým úsměvem. A aniž by se na něho podívala, se záští pronesla: “Patří vám to. Vám všem, kdo jste ode mě jen bezohledně brali. A patří to především tobě, žes mi vzal to nejdražší, co jsem kdy měla. Mou dceru Persefonu.”

Zeus k ní přistoupil blíže a vzal jí jemně do rukou tvář tak, aby se mu dívala do očí. 

“Mýlíš se, to utrpení, které jsi způsobila, to, že vše přestalo růst a lidé umírají hlady, to patří pouze a jenom tobě. Stovky let jsme tě s ostatními Bohy upozorňovali na tvé sklony k sebeobětování. Na tvou nutkavost upadat do závislosti na své dceři i na sebezničující potřebu vše dělat nejlépe, jak umíš bez možnosti, aby ti někdo druhý pomohl. Pomalu se od tebe všichni odvrátili, protože setrvávat v tvé přítomnosti bylo téměř nesnesitelné. Aniž by sis to uvědomovala, stavěla ses nad nás nad všechny a to je to jediné, co ostatní Bohové nesnesou. Navíc tvá péče byla natolik dusící, že jsem se nakonec rozhodl vyhovět Hádově žádosti a tvou dceru Persefonu mu dát za ženu, doufaje, že to odstartuje tvou proměnu.” 

Deméter setřásla jeho ruku a postavila se proti němu. “A co teď ode mě žádáš? Abych ti pěkně poděkovala a zase se pokorně vrátila ke svojí práci? Když lidé umírají hlady, nemá Bohy kdo uctívat, že?”

Zeus jen zasmušile odvětil: “Ne, nemá, ale ani Bohové Olympští nejsou věční.” 

Pak se na ní opět podíval a řekl: “Ale tento čas ještě nenastal, tomuto světu nyní vládneme my a já ti chci pomoci, opět se stát tou Bohyní, která mi před tisíci lety stála po boku v boji proti Titánům. Již jsem vyslal Herma k Hádovi, aby Persefonu přivedl zpět. Doufám, že své srdce znovu otevřeš všem živým a tak jako Persefona, která prošla podsvětím, tak i ty vystoupíš opět na povrch ze svého zoufalství a budeš silnější než kdykoli před tím.”

Děkuji Vám za přečtení tohoto příběhu. V předchozích článcích o Artemis (Žena, která se bála lásky) a Persefoně (Holčička, která se rozhodla vyrůst), jsem vždy psala i trochu teorie z pohledu archetypální psychologie. Tentokrát to tady ukončím, aby mohl příběh dozrát 🙂 A pokud by vás toto dosvětlení zajímalo, koukněte na článek “/Archetypální psychologie – Článek o Demeter na vysvětlenou”, který na blogu uveřejním co nevidět.

Mějte se krásně

Lenka K.