Anděl psí

Tohle je příběh pro mou malou dcerku. Je o tom, že i psi mají své anděly, ale také o tom, že “jak na zemi, tak i na nebi” a naopak. Občas se může zdát, že i v nebi to nemusí být úplně dobře zařízeno (ostatně tak jako u nás na zemi). Vždycky je to ale o lidech, teda v tomto příběhu spíše o andělech a já budu vyprávět o jednom takovém, který pochopil, že každý je strůjcem svého osudu a v tom tkví ten pravý zázrak a štěstí. 

————-

“Nazdar Emanueli. Tak jak se ti dneska vede? Vypadáš dost unaveně. Možná by sis občas měl vzít nějaký oddych a nechat taky něco na nás.” zasmál se Michael ve své naleštěné zbroji, když procházel kolem trochu ošuntěle vypadajícího postaršího anděla s rozcuchanými vlasy. Emanuel se zavrtěl na židli a zamumlal něco na pozdrav. Nesnášel, když mu někdo takhle říkal. Měl raději, když mu říkali zkráceně Manu. Znělo to poměrně španělsky a on měl Španělsko vždycky moc rád. Asi jedna z těch zasunutých vzpomínek. Občas se to stávalo. I když andělé vše ze svého předchozího života (rozumějme lidského) zapomněli, aby neměli takříkajíc “limitující vazby”, někdy se vloudily pocity de javu. 

Michael rozhodně nebyl náfuka, vlastně to byl poměrně bodrý anděl, taková ta hora svalů, hrdina a krasavec, kterého všichni obdivovali. No znáte to, prostě klasika – archanděl. A přesto mu Manu často nemohl přijít na jméno. Věděl, že se nesluší, když jste anděl, aby žárlil nebo byl k Vyšším dokonce kritický. Ale čím déle Manu sloužil, tím víc se mu zdály některé věci nespravedlivé. 

A tentokrát mu už opravdu došla trpělivost a tak podal stížnost. Teď tu seděl, hodiny ubíhaly a on čekal na slyšení. Hlava mu už pomalu klimbala, když se otevřely dvoukřídlé dveře a z nich vykoukla malá kulatá hlava a zaskřehotala “Emanuel? Anděl psí?” Manu sebou škubl a rychle se postavil do pozoru. Ten druhý anděl na něho kývnul, aby jej následoval do místnosti, ze které se linula slabounká záře. 

Jakmile byli uvnitř, dveře se neslyšně zavřely. Manu nejdříve bolestivě mrkal, aby se mu oči přivykly bílému světlu. A tak si až po chvíli všiml, že vychází s andělů, kteří seděli na vyvýšeném pódiu. Překvapivě mezi nimi byl i Michel. Všichni měli neproniknutelný výraz a jeden z nich začal strohým hlasem předčítat “Emanuel, anděl, ve věci personální stížnosti.” Poté se odmlčel, pozorně si Manua prohlédl, jakoby ho rentgenoval a pak ho už přívětivějším hlasem vyzval “Tak povídejte, co vás k nám přivádí.”

Manu se nepatrně ošíval, ale pak si dodal odvahy a začal vypravovat:

“Pozdrav Pán Bůh slovutní pánové andělé, přicházím s prosbou o nápravu. Staletí sloužím jako psí anděl strážný a již padám vyčerpáním, protože oproti lidským andělům strážným, kteří mají na starosti vždy jen jednoho člověka, na mě připadá něco okolo dvou a půl tisíce psích duší. A tak žádám o přidělení nového kolegy.” Manu ještě párkrát zalapal po dechu, jakoby chtěl něco dodat, ale pak na prázdno polkl a už ze sebe nevysoukal ani hlásku. 

Vyšší se na sebe podívali a pak se ujal slova opět ten, který před tím Manua vyzval k přednesení stížnosti. “A jak by sis to představoval, Anděli Emanueli? Moc dobře přeci víš, že téměř každý, kdo se stane andělem, si vybírá cestu anděla strážného lidí, protože je k nim stále vázán láskou, kterou k nim cítil ještě za svého života. Málokdo má raději psi, než lidi…”

Manu se ošil a vyhrkl “Anebo si spíš umí dobře spočítat, že jako anděl lidí, má naději na to se jednou stát archandělem, kdežto u zvířat takovou kariéru neudělá”. Sám se vyděsil nad neomaleností, kterou právě projevil vůči starším, ale konečně řekl to, co jej už dlouho užíralo a tak se napřímil, aby dodal svým slovů váhu.

Mezi archanděli to zašumělo a bylo slyšet slova jako “je tu další” anebo “oni se nikdy nepoučí”.

“Emanueli, chceš nás snad s něčeho nařknout?” To tentokrát promluvil Michael, kterému se ve tváři zračila starost. Manu se ani nepohnul a trochu již silnějším hlasem pokračoval. “Pánové starší, rád bych vám popsal, co se mi včera stalo, abych svým slovům dodal váhu a lépe popsal, s čím musím každý den zápasit.”

“Začal mi, jako obvykle, zvonit zvoneček. Vydal jsem se tedy na malé náměstí v jednom nejmenovaném městě, když jsem uviděl výrostka, jak si to směřuje k jednomu psíkovi, kterého se rozhodl ukopat. Takovou zlost jsem již dlouho neviděl, okamžitě jsem tedy začal jednat a chtěl jsem chlapíka odklonit tím, že mu do cesty postavím překážku. Do toho se mi však rozeznělo dalších šest zvonečků psích duší z jiných částí světa. Každý anděl ví, že má občas nanejvýš pár vteřin k reakci. Chlapík byl od tohoto chudáka chlupáče ještě v uctivé vzdálenosti, rozhodl jsem se tedy rychle zasáhnout i u těch ostatních. Jen tak tak jsem se vrátil zpátky na to náměstíčko, ale už bylo téměř pozdě. Muž se již připravoval ke smrtícímu kopu. V poslední vteřině se mi podařilo nohu nasměrovat tak, aby zasáhla jen psíkova žebra. V tu chvíli se panička toho psíka otočila, jako lvice se na muže vrhla a ten se dal na úprk. Její anděl strážný měl v tu chvíli plné ruce práce, aby muž neublížil nejen jí, ale i jejímu dítěti, které do té doby houpala v kočárku. Náhodou toho Strážného znám, je to zkušený anděl a jeho metody jsou brilantní. V tu chvíli mi však začal zvonit nový zvoneček, chlapík se totiž rozhodl vrátit a dokončit to, co začal. Jenže se mi opět spustily další alarmy a já abych se opět rozdvojil. Poslední, co si pomatuji, bylo, jak muž napadl ženu, ale její anděl rychle svedl kroky dalších lidí na náměstíčku, muž se tedy opět lekl a utekl. A tím byla zachráněna nejen žena s dítětem, ale i můj psí svěřenec.” 

“Víte slovutná komise, myslím si, že kdybych nemusel být na dalších šesti místech, mohl jsem zařídit, aby k celému incidentu vůbec nedošlo. Žena by nemusela bránit psa, ohrozit tak sebe i dítě. Jejich andělé by nemuseli hasit situaci a nikdo z nás by z toho neměl nervy na dranc.” Manu dopověděl a zoufale rozhodil rukama.

V sále bylo chvíli ticho a pak se opět ozval Michael.

“Víš Emanueli, proč má každý člověk svého anděla strážného a psi ne?”

Emanuel zavrtěl hlavou a tak Michael pokračoval: “Protože lidé v nás věří. Ne každý, to přiznávám, ale v součtu je víra těch, kteří ano, dostatečně silná na to, abychom nakonec obsloužili všechny. Psi ale nevěří, nemohou… a tak se jednou za pár stovek let najde někdo, kdo za života miloval zvířata více než lidi a rozhodne se, namísto aby odešel tam, kam většina duší po smrti směřuje, zůstat, aby dál sloužil. A tak se to stalo i s tebou, Emanueli.”

Manu chtěl opět něco namítnout, ale postarší anděl jej umlčel a přívětivě pokračoval dál.

“Kdysi dávno na tomto místě stál také jeden anděl, byl to dokonce archanděl. A také přednášel své stížnosti. Nebylo mu však vyhověno a tak se rozhodl začít burcovat jiné anděly pro vidinu změny pro něho nespravedlivého systému. Začal osnovat vzpouru a dokonce sesazení našeho pána. Víš jak celá věc skončila, Emanueli?”

Manu pomalu přikývnul hlavou, tento příběh znalo celé nebe…

“Ptám se tě tedy, anděli psí… jakou cestou se vydáš ty? Je pro tebe tvá služba natolik těžká, natolik ti přináší nepohodlí, že by ses jí raději vzdal? Anebo vytrváš, protože patříš k těm málo, kdo se rozhodli chránit i ty nejubožejší na tomto světě?”

Manu sklopil hlavu a pomalu zakroutil hlavou a poprvé za století své práce pochopil, v čem tkví podstata jeho služby. Michael vstal od stolu a došel až k Manuovi. Poklepal jej po zádech a řekl: “Všichni máme volbu – jak lidé, tak i andělé. To nás spojuje. Proto mají v sobě lidé božskou jiskru a my andělé jsme schopní lidských citů a emocí…”

“Avšak ti, které já ochraňuji, volbu nemají” dokončil za něho Manu. 

Pak se na archanděla podíval a od srdce se usmál. 

Po pár měsících Manu opět potkal Michaela, který jej málem nepoznal. Pryč byl ten unavený, starý anděl. Manu doslova zářil a Michaelovi děkoval slovy: “Mám najednou pocit, že limity pro mě neexistují, že mohu být v jeden okamžik na tisíci místech a přesto mě to nikdy neunaví. Takovou sílu má, když si jeden vybere, jakou cestou se vydá a jak ta cesta bude vypadat.”