Proč slyšíme na hesla typu: “Bude líp”?

Dnešní článek je jakési volné pokračování myšlenky z článku “Proč občas chceme, aby sousedova koza chcípla?”.

Kairos a Chronos 

Ráda bych si nyní vypůjčila myšlenku Jana Bílého z jeho knihy “Živoucí kruh”. Na začátku této knihy vysvětluje dva pojmy pro vnímání času.

Prvním z nich je KAIROS. Jedná se o cyklický čas, spojený s opakujícími se záležitostmi (fáze setí a sklizně, čas milování a obětování, luna, ženský cyklus aj.). Oproti tomu CHRONOS je časem lineárním, ten který neustále ubíhá, ten který směřuje pouze do budoucnosti.

Jan Bílý zároveň vysvětluje důsledky toho, že právě Chronos opanoval naši civilizaci. Spojuje ho s mužským principem, fixovaným potřebou kontroly.

S lineárním chápáním času je také spojena až neurotická potřeba stále směřovat “vzhůru” – za úspěchem – k cíli. A to je základ pro dnešní paniku “z propadu” či ze ztráty v jakémkoli smyslu.

Naši předkové chápali, že přirozený koloběh věcí se podobá více sinusoidě než lineární křivce.

A právě toto “mužské vnímání času” má zhoubný vliv samozřejmě i na naši českou populaci.

Právě strach z neznáma, strach z toho, že budoucnost nemáme pod kontrolou, v dnešních lidech stále více vyvolává potřebu “jistoty, že bude dobře”. Bohužel si již málokdy uvědomují, že “nikdy v historii nám nebylo lépe”.

Ale… jak vidíme, heslo “Bude líp” útočí přesně na tuto archetypální potřebu.

Co mají Češi a Číňani společného?

My Češi se ve své spiritualitě v jednom začínáme podobat Číňanům. Naším středem, tím k čemu se velká většina má tendenci “vztahovat”, jsou peníze.

V Číně to vychází z tradice – odjakživa to byla velmi materiální společnost. Pozdrav, starý tisíce let, v našem překladu a v mírné modifikaci, například zní: “Už jsi jedl?”.

Avšak česká společnost toto sobě vlastní nemá. Jeden z mých přátel mi jednou řekl, že si myslí, že tato materiální posedlost je záležitost až posledních 30-ti let.

Můžeme oponovat nedostatkem v době komunismu – ano, tento argument nepopírám, avšak vývojově jsme měli tento komplex již dávno překonat. Namísto toho se mi zdá, že podobně tak, jak popisuje T.G. Masaryk ve své knize „Česká Otázka“ nešvary českého národa, si toto „bebíčko“ pořád pěstujeme.

Proto si myslím, že na kamarádově tvrzení něco bude a dokonce si myslím, že jednou z odpovědí na to “PROČ”, je právě výše zmiňovaný chronologický čas.

Vlak jménem “prosperita”

Po revoluci lidé v Čechách začali s obrovskou energií, která se kumulovala již roky před převratem a svou silnou vírou, budovat pomyslný vlak, který je měl dovést do “země zaslíbené”. Do země, kde bude všeho dostatek, kde bude svoboda a kde budou šťastní.

Avšak ten vlak museli vystavět od začátku. Neměli žádné inženýrské plány, proto látali jeho kousky stylem “pokus X omyl” a jejich práce bylo o to více vyčerpávající. Spotřebovávali jak energii, tak i víru. Obávám se však, že nikdo z nich neměl vlastně původně příliš jasnou představu o tom, čeho vlastně chtěli dosáhnout. Kam je ten vlak má dovést.

A tak se zaměřili pouze na povrchní představu “místa, kde by mohli být šťastní” a hojnost vyměnili za bohatství. A bohatství zaměnili za peníze.

A protože výroba toho vlaku byla tak náročná, neměli již sílu na to – kromě peněz – do svého paradigmatu “nebe na zemi” vložit i něco hlubšího – například pospolitost či pokoru. Aspoň, že ta láska zůstala (jsem nenapravitelný optimista).

Může být znovu začlenění cyklického času do našeho života řešením?

Jak s tím souvisí ten chronologický čas? Vnímám to takto… ztotožňuji se s myšlenkou Jana Bílého, že lineární vnímání času přináší strach z toho, že něco nebudeme mít pod kontrolou – ideálně v budoucnosti, která ještě neexistuje :).

Strach z toho, že nevíme, co přijde.. a ten pomyslný vlak, o kterém píši výše, je vlastně jakási “železná příšera”, která pojídá naši energii a my přitom žijeme v iluzi, že toho draka řídíme a že nás stále veze k lepším zítřkům.

Avšak jedeme pouze po jedné kolejnici, před námi se neustále ukrajuje nová a nová země, kterou neznáme.

Vlak dokonce nabírá na rychlosti a my si občas i uvědomíme, že nad ním čím dál častěji ztrácíme kontrolu a to v nás vyvolává stále ještě větší strach.

A strachu čelíme tím, že vlak stále vylepšujeme – aby se nám sedělo pohodlněji, aby jel ještě větší rychlostí avšak hlavně… aby se nezastavil 🙂

Co by se asi dělo, kdyby se z “rychlíku” stal “osobák”? Kdyby vlak zastavoval i v malých a nepříliš na první pohled významných stanicích. Kdyby nejel přímo, ale kdyby se proplétal mezi kopci, jezery.. kdybychom museli dokonce v jednotlivých stanicích přesedat a čekat na další přípoj?

A co by se stalo, kdyby se dokonce i z tohoto osobáku občas stala vyhlídková jízda? Kdybychom některé jízdy jednou za čas zopakovali? Kdybychom se začali cítit familiérně s místy, která bychom poznávali z okna? Kdybychom při výstupu na nádraží zapadlého městečka cítili důvěrně známé pachy či se pozdravili s průvodčím, který na nádraží pracuje desetiletí?

Možná se teď čtenář trochu ztrácí, ale (pevně doufám) stále očekává TU myšlenku 🙂

Je to jednoduché – snažím se přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby se lidé od Chronosu opět více obrátili ke Kairosu.

Věřím totiž, že právě v tom je cesta k využití daru každého z nás (článek: “Proč občas chceme, aby sousedova koza chcípla?“) a k tomu, abychom ze svého “pomyslného centra života” odstranili peníze a materiální uvažování a zaměřili se více na momentální prožitek a naše místo v systému.

Vaše Lenka