Kniha “Voda, která hoří” od Jitky Vodňanské. 1 část.

Cesta to byla dlouhá. Vedla různými oklikami po více než pět měsíců (dostalo se mi hned několikero postrčení) a výsledek překonal očekávání. Když mi tenkrát můj lektor a dnes už i kamarád Šimon Grimmich řekl, že bych se měla seznámit s Jitkou Vodňanskou, protože by mi mohl být její přístup k životu blízko, neměl ponětí, jaké proroctví pronesl. Nejdříve Jitčina kniha: Voda, která hoří. a pak její konstelační seminář – a jak se říká – bylo vymalováno.

(Foto: Tomáš Vodňanský, Zdroj: Voda, která hoří. Str. 508)

Pro ty, kteří Jitku neznáte, mám pár úryvků z její knihy Voda, která hoří., abyste ji mohli lépe navnímat…

Mám, jako každý, kořeny dvojí. Od mámy ukrajinský, od táty jihočeský. Jsem ráda za tenhle genetický propletenec, i když mi moc klidu v životě nepřidal. (…) (str. 15)

Narodila jsem se jako veverka. Malinká, chlupatá, štětičky na uších. Štír ve Střelci. Voda a oheň. To dohromady dá pořádnou páru. Byla válka. Čtyřicátý čtvrtý. (…) (str. 69)

Dívali jsme se s Janem [pozn. aut. Vodňanským] na sebe… O pár vteřin dýl, než je slušný. Ty úplně čisté modré oči! A v těch několika nanosekundách už bylo obsaženo naše dítě. (…) (str. 111)

„Co kdybychom se my dva do sebe zamilovali?“ (Václav Havel na fotografii s Jitkou Vodňanskou s podnázvem „A tu jeho otázku někdo vyfotil“, str. 148)

„Stalo se, co se stalo. Otěhotněla jsem. Trojúhelník byl rovnostraný. Nikam se nepřekuloval. Všichni jsme v tom byli ponořeni nastejno. Napsala jsem Olze dopis. Václava miluju, jsem s ním těhotná. (…) (str. 189)

„Stála jsem čestnou stráž u jeho rakve. (…) Do smutku jsem náhle požehnaně a šťastně pocítila to naše staré, hluboké, nesdělitelné. (…) Václav byl moje veliká radost a veliká bolest. Veliký dar a veliká ztráta. Hluboké, šťastné setkání. Nikdy nikde s nikým jsem ho už nenašla.“ (str. 394)

Na obálce Jitčiny knihy si pak můžete (mimo jiné) ještě přečíst následující: „Psychoterapeutka, supervizorka, učitelka psychoterapie, supervize, rodinné terapie a buddhistické meditace vipassana. Lektorka sebezkušenostních psychospirituálních výcviků. (…)“

Voda, která hoří.

Muselo být již něco po jedenácté večer. Voda ve vaně už po šesté vystydla a já znovu připouštěla. Byla již tak vysoko, že jsem musela ruce držet nad hlavou. Téměř jógínský výkon, v takové pozici číst, ale nebylo k zbytí.

Nejsem příliš útlocitná, ale přiznám se, že srdce mi krvácelo nad tou spoustou pitné vody, která se nedala použít ani na zalití květin. Nechtěla jsem totiž zabít i ten zbyteček, který mi v bytě zůstal (poslední obětí bylo aloevera, které z mírně brutální zálivky doslova spáchalo sebevraždu – buď země lehká všem mým umučeným květinám).

Kniha mě k sobě přišpendlila na následujících několik dní, tahala jsem jí všude sebou jako kačera a darovala dokonce i jako svatební dar „do začátku“.

O čem – pro mě – kniha byla?

„(…) Tím, že tady o nich píšu, jim vzdávám hold. Miluju vás a děkuju. Jsem na čele peletonu. Všichni za mnou jsou už mrtví.“ (str. 22)

V takovýchto okamžicích jsem plakala se sentimentálním úsměvem a srdce hořkosladce bolelo. Jitce se v některých pasážích dařilo vystihnout jakousi tichou podstatu nás všech. V jejím případě však z pozice člověka, který se již v mnohém smířil sám se sebou.

Nechápu, jak to dokázala, ale především na začátku knihy se jí povedlo rozehrát obraz svého života natolik fantasticky živými barvami, že jste téměř mohli cítit vůně a chutě jejích vzpomínek. Myslím, že ze sebe vydala vše – a vy jako čtenář to žijete.

Celá kniha je doslova zaplavena fotografiemi, dopisy, vzkazy a především přepisy Jitčina deníku. Vše dohromady celistvé. Uhrančivé.

Několikrát jsem si při těchto pasážích vzpomněla na Lamu Jampa Thaye, jak v Praze na přednášce několikrát zdůrazňoval, jak důležité je u mistra zvolit správnou mluvu při svém výkladu.

Není totiž v moci žáka dokonale pochopit myšlenky, kterým nerozumí. Je však v moci učitele zvolit takový jazyk, který bude k jeho učedníkovi promlouvat.

S tímto tématem souvisí i mé nekonečné debaty o Oshově osvícení, kde vyvstává jeden výrazný argument. Když totiž Osho mluvil ke svým Sanjasinům, kterých bylo na diskurzech tisíce, každý měl pocit, že Osho mluví právě k němu jednotlivému.

Je takováto moc slova osvícením?

Jitka nejdříve, choronologicky, mluví o svých prarodičích a nejbližších příbuzných a pak o svých rodičích a sestře. Vše je natolik láskyplně blízké a zcela otevřené, že se občas chytíte za nos a máte takový ten „AHA“ efekt.

Skrze slova v knize se nacházíte v mysli člověka, který plně ctí své předky. Sdílíte pocity s někým, kdo uměl a stále umí hluboce milovat. A ten AHA moment nastává ve chvíli, kdy i vám se srdce pohne, když pomyslíte na své blízké.

Jsou to momenty takového tichého prozření, kdy na chvíli vykoukne slunce zpoza mraků, a vy si uvědomíte, co je na tomto světě opravdu důležité.


 

A tak, prozatím…

Adios

Vaše Lenka

 

Pokračování v článku: Jitka Vodňanská – zážitek a prožitek. Kniha a konstelační seminář. Část 2.

 

Lenka Konečná
Poslouchám příběhy lidí a chtějí-li, pomáhám jim hledat příčinu toho, co se jim v životě děje. A pokud ji naleznou, ukazuji jim, že existuje nespočet nových cest, po kterých se mohou vydat. Metodami, které jsou mi při tomto nápomocny, jsou především mindfulness a systemické konstelace. Můj příběh si přečtěte zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • ON-LINE TEST
  • Každý z nás má mužský i ženský princip. Co se však děje, když s nimi neumíme zacházet? Jak se to projevuje v našich vztazích? Skrze tyto principy můžeme porozumět sobě i světu okolo nás.

  • Nejčtenější články
  • Kategorie
  • Těším se na vás na Facebooku