Ježíš a jeho mýtus – společenská tragédie o třech dějstvích.

Do dneška mi v hlavě zní věta “Ježíš by nejlépe udělal, kdyby sebral Máří Magdalenu a odešel s ní do jižní Francie, kde by jí udělal pár pěkných dětí.” Je to parafráze z knihy “Ježíš a mýtus o Kristu” od Otakara Fundy a já mám pocit, že jak ve větě nahoře, tak i v názvu knihy, je obsažena celá tragédie. 

Ježíšovský příběh, tak, jak jej známe z Bible, vykazuje obvyklé mýtické prvky, které můžeme najít i v jiných kulturách. Přesto (a možná právě proto) není jednoduché oddělit Krista Spasitele – největší obět naší historie a historického Ježíše, Žida, jenž byl z masa a kostí a který oplýval osvícenou moudrostí. Bez ní by totiž jeho sdělení, v té době nepříliš početné skupině následovníků, neměla takovou sílu. A mocní tehdejšího světa by po jeho myšlenkách nesáhli jako po základu nového náboženství. 

Vítejte v prvním dějství naší tragédie

Souhlasíte s tím, že myšlenky Křesťanství tvoří jeden z hlavních pilířů západní společnosti? Že jsou tedy zakódovány v každém z nás a tudíž ovlivňují naše smýšlení i chování? Pokud ano, mou druhou otázkou je: “Co si myslíte, že je tedy centrem křesťanské nauky nebo lépe – co je esence křesťanské víry? Jaké hlavní myšlenky tedy stojí v základu naší společnosti?” Mnozí zřejmě odpoví, že je to Desatero přikázání. Důvod pro tuto odpověď je pochopitelný, je to soubor nařízení, od kterých se odvíjí etika naší kultury. Dobrý člověk se v tomto případě rovná dobrému Křesťanovi a my to máme v sobě za ty dva tisíce let už tak trochu jako nahraný program. A co když Vám odpovím, že to tak není? Že jste vedle, jak ta jedle a svou odpovědí o Desateru se řadíte spíše mezi Židy, než Křesťany? Možná spolu budeme potom chvíli bádat, malinko se pobírat Ježíšovými výroky až se nakonec dobereme k něčemu, čemu se říká: “Dvojí přikázání lásky”. 

…„Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: “Miluj svého bližního jako sám sebe.”

(Mat, 22)

Gratuluji, protože jsme právě narazili na jádro pudla, pardon, tedy na jádro Ježíšovy teologie, z které ale apoštolové, Sv. Pavel a pozdější církev udělala takového kulhajícího mrzáčka. Dvojí přikázání lásky je skutečné centrum Ježíšova sdělení. Pokud “na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha” (Jan 1,1), tak u Ježíše to Slovo bylo LÁSKA a to Slovo pocházelo nejdříve od člověka, ze kterého Boha udělali později. 

Pohodlně se usaďte, právě začíná druhé dějství

A přesto jsem stále ještě nedostala odpověď na svou původní otázku. Co skutečně tvoří základ křesťanské víry a tudíž i naší civilizace? Co máme v sobě tak silně zakódovaného, že to ovlivňuje naše každodenní myšlenky a drží nás to v neustálé pasti? A poradím vám ještě jednu pikantnost – s Ježíšem, tím jeruzalémským mudrcem, který hlásal, že Království Boží je již mezi námi (tj. že to štěstí, po kterém toužíme, máme na dosah TEĎ a TADY) to nemá nic společného. Ježíšův příběh a tím i dosah jeho vlivu končí jeho smrtí na kříži. Skutečné žezlo totiž v ruce třímá jeho dvojče – Kristus spasitel. 

Nebudu vás dále napínat. Ta odpověď, dámy a pánové, je: 

“Odměna a trest skrze oběť.”

Přesně tak. Naše civilizace – my – každý z nás má v sobě zakódováno, že utrpení a sebeobětování je cesta k odměně. VĚŘÍME, že tím se stáváme lepšími bytostmi. Trpíme, abychom jednou žili lépe a pokud to stále nepřichází, máme před sebou NADĚJI, že k tomu jednou dojde, pokud pořádně zatneme zuby a budeme makat. Jenže z tohoto kreččího kolečka se nám vytrácí ta třetí a nejdůležitější cnost – LÁSKA. Syndrom oběti je totiž návykový. Trpící oběť si myje ruce nad svým osudem. Pomalu, postupně, krůček po krůčku se vzdává zodpovědnosti za to, co se jí v životě děje. A tak začíná ukazovat na druhé, obviňuje je za své neštěstí a žije ve stále temnějším prostoru, kde si o šťastném Království Božím může nechat tak akorát zdát. Tak dlouho se topí v utrpení, až nakonec uvěří tomu, že žádná odměna ani Bůh neexistuje. Zůstane jen zoufalství a prázdnota z reality, ve které se člověk – oběť cítí sám a opuštěný. Stejně jako Ježíš v okamžiku své smrti.

A na scénu nastupuje novodobá svatá trojice: nevinná Oběť; Pachatel, který za vše může a Soudce, který rozhoduje, co je špatné a co dobré. Soudce jako jediný, dokáže oběť zdánlivě vysvobodit, protože jí dává za pravdu, že ji ostatní ubližují a potvrzuje její důležitost. Zároveň jí znovu dodává ztracenou naději, že “Bude líp!”

Vidíte? 🙂 Funguje to neustále. I po dvou tisících letech s tímhle heslem můžete útočit na první příčky ve volbách. 

Kde tedy, slovy klasika, “soudruzi z NDR udělali chybu?” A já odpovídám: “Tam, kde namísto Ježíše a jeho slov začali věřit v Krista a stvořili si jeho mýtus – tedy svou představu o Ježíšovi.”

Vítejte ve třetím dějství

Historický Ježíš končí okamžikem své smrti na kříži. Možná je to dokonce jeho pověstné zvolání “Eloi, Eloi, lema sabachtani?” (Bože můj, proč jsi mě opustil?). Tedy zvolání člověka, který trpí ukrutnými bolestmi a možná si dokonce poprvé uvědomí svůj velký omyl, o kterém píše zmiňovaný Otakar Funda. Pokud by totiž namísto své ideje o Božím království, které musel stůj, co stůj rozšiřovat mezi lidem, raději sbalil kufry, když začal být Farizeům trnem v oku, možná mohlo posledních dva tisíce let vypadat úplně jinak. 

Představte si totiž, že by s Máří opravdu odešel. Že by spolu měli dalších deset osvícených dětí, dál by kolem sebe soustřeďovali učedníky, u kterých by ale měli dostatek času na to, aby se přesvědčili, že opravdu chápou, co je s Máří oba učí. A pak, namísto symbolu nevinného beránka, který se za nás obětoval, bychom uctívali spojení muže a ženy v hluboké lásce a úctě v kruhu rodiny a přátel. 

Jenže pak by základem nebyla svatá trojice, kde se to hemží maskuliny (Otec, Syn a Duch svatý), ale byl by to Muž, Žena a Dítě (plod jejich lásky). Otec by nebyl vyvýšen na nebesa tudíž by se z něho nestal věčně NEPŘÍTOMNÝ OTEC a to nejen pro svou ženu, ale právě pro svého syna (či dceru). A především, bychom nebyli smířeni s tím, že Království nebeské (symbol konečně šťastného života, kde máme vše, po čem toužíme) se nachází někde v nedohlednu a my se k němu musíme nejdříve protrpět. 

A proč to všechno?

Protože pokud nic nepotřebujeme a po ničem netoužíme, není lehké nás ovládat. 

Pokud věříme, že pouze my sami zodpovídáme za svůj život a že ti druzí s naším neštěstím nemají nic společného, ničíme tím tu svatou trojici dnešního světa, která vládne naší společnosti: Oběť, pachatel a soudce. 

A jak ta naše tragédie končí?

Mou poslední otázkou:

“Která Svatá trojice je ta vaše? 

Ta Ježíšova: Muž, žena a plod jejich lásky. 

Ta Kristova: Otec, Syn a Duch svatý. 

Anebo ta novodobá? Oběť, Pachatel, Soudce?

—————–

Přeji Vám krásný podzim a pokud vás téma Ježíše Krista zajímá a rádi byste se na jeho příběh podívali i konstelačně, přijďte na náš večer (23.11. 2021) v Náprstkově muzeu, který pořádáme společně s Janem Bílým. Více informací naleznete ZDE >>

Mějte se krásně a budu se těšit u dalšího článku nebo dokonce při živém setkání 🙂

LK