Může být rodičovská dovolená (NE)dobrovolnou izolací?

Už roky kolem sebe neustále slýchám tytéž příběhy o krizi manželství či partnerství po tom, co se narodí dítě a žena odejde “na mateřskou”. Když jsem byla mladší, nezúčastněně jsem kývala hlavou a naivně si myslela, že mě se to jednou rozhodně týkat nebude. Chyba lávky… Můžeme plánovat, jak to budeme dělat (ideálně lépe než naši rodiče), ale realita nám rychle ukáže, že představy jsou zcela liché.

Dost věcí se pro mě změnilo, když jsem před šesti lety vstoupila do světa Real Estate, kde byly ženy buď na velmi slušných nebo dokonce řídících pozicích. Najednou jsem začala chápat úplně nový rozměr života, který může žena žít.

Přesto však podstata ženství zůstává stejná. Jedním z našich hlavních smyslů života, ať jsme jakékoli, je přivést na svět dítě, láskyplně se o něho starat, vychovávat ho a celý život s ním být propojena. To, že si stále více nás žen vybírá jinou cestu, na tomto faktu nic nezmění. Zjednodušeně řečeno – je přirozené, že dnešní žena se chce pracovně realizovat, být finančně nezávislá, ale zároveň chce mít manžela, se kterým bude SPOLEČNĚ vychovávat rodinu. 

V České republice stále ještě cítíme silný tlak ze strany socialistického ideálu SUPERŽENY.

Dle tohoto vzoru správná žena vychovává děti, chodí do práce (kde bez remcání plní plány), stará se o manžela i domácnost, je k ruce svým svým rodičům, ideálně i rodičům manžela apod. Je to prostě taková příkladná mašina na disciplinované plnění úkolů od druhých. Důležité však je, že to činí s úsměvem, hrdě vztyčenou hlavou, je neustále motivovaná a celkově žije život ve štěstí.

Pokud někdo z vás ještě věří tomu, že je něco takového možné, tak se, prosím, přijďte podívat na jakoukoli rodinnou terapii a pochopíte, že je to opravdu pouhý ideál. A tuto poslední větu adresuji jak mužům, tak i ženám. Těm mužům, kteří nevidí, co vše je jejich žena schopná zvládat a proč je tedy neustále “špatně naložená” a ženám, které nevidí, že žijí život v křeččím kolečku a to zcela bezdůvodně, protože ten, kdo je honí, jsou v konečném důsledku pouze ony samy. 

Ale zpět k tématu článku. Ráda bych vám popsala klasický příběh páru ze světa, kde se posledních deset let pohybuji. Žena má za sebou studium a několik let praxe. V práci se jí podařilo nabrat nejen dostatečné zkušenosti a tím zvýšit svou pracovní hodnotu, ale především získala rozhled. Buď vyzkoušela několik pracovních pozic, nebo byla postupně povyšována. Tím získávalo na hodnotě její seběvědomí a uspokojovala tak i svou potřebu seberealizace. S partnerem byli v mnoha úrovních rovnocenní, což se projevovalo především v oblasti peněz.

Po narození dítěte se však celý příběh přeskupí. Žena svůj život zúží na starost o dítě. Je fyzicky i mentálně vyčerpaná. Okruh témat, či společenský život s partnerem se smrskne tak na desetinu toho, na co byli oba zvyklí. Půl roku je muž schopen tento stav akceptovat, po roce už ale zůstává v práci přes čas, “sportovní aktivity” rozšíří na téměř každý den týdne a po dalším roce si nalezne milenku, kterou však tají, protože rodina je pro něho “na prvním místě”.

Čím více se partnerské neshody prohlubují, tím více se vytrácí intimita i sexuální život. Žena se cítí nemilována, svou prázdnotu zahání jídlem, nebo přehnanou péčí o svůj zevnějšek, či se stále více fixuje na dítě. Chtě nechtě si svého partnera přestává vážit, protože nechává celou domácnost pouze na ní a ona se cítí nedoceněná, nepochopená. Partner je však schopen finančně zajistit rodinu, což ona, po třech letech na  rodičovské dovolené, schopná není, proto “drží h..u a krok”. A partnerovi na druhé straně chybí po boku ŽENA (ne matka), chybí mu ženská energie a tak si ji doplňuje jinými způsoby. Své děti miluje, partnerku také, ale stále více si podvědomě uvědomuje nedostatek osobní svobody. 

Trojí izolace

Žena si může vybrat, jak dlouho doma zůstane. 3 roky ze zákona – až 4 roky po domluvě se zaměstnavatelem. Zákon jí umožňuje si i přivydělat. Zní to skvěle, ale jaká je realita?

Zákon nahrává ženám s podnikatelským duchem. Ale ne každá žena chce podnikat. Mnohé by rády měly možnost přivýdělku v rámci stávající práce. Jak to udělat, aby neztratila postavení, které svou pílí ve firmě získala? Situace je však bohužel taková, že zaměstnavatelé stále ještě nejsou tlačeni k tomu, aby hledali pro tyto ženy řešení. Tím, že se stát postará, nemusí se starat zaměstnavatel…

A tak se žena stane izolovanou. Pokud odhlédnu od samotného tématu peněz, je odtrhnuta od běžného života všech ostatních lidí, kteří “na mateřské” nejsou. Společenský okruh, podněty či výměna informací se tak znatelně zúží. To vše si pak žena zpětně DOČERPÁVÁ u partnera, který se po celém dni vrací z práce. Žena se tak stává na partnerovi nejen finančně, ale i emočně a citově stále ZÁVISLĚJŠÍ. Co když ale partner potřebuje určité věci “dočerpávat” také? 

Izolovaný je však i muž. V prvé řadě od své ženy, se kterou nemůže sdílet partnerský život tak, jak byl zvyklý, ale i tak, jak jeho přirozenost potřebuje. A zároveň je izolovaný i od svého dítěte, protože je na něho přenesena povinnost finančně zajistit rodinu. Mnohdy se vrací domů již v době, kdy se dítě připravuje ke spánku nebo dokonce spí. V horším případě je obecně raději mimo dům. 

A do třetice je v izolaci samotné dítě. Je přirozené, že do šesti měsíců života je středobodem světa matka, postupně však dítě do svého zorného pole přijímá i otce a jeho role nabývá na důležitosti. Avšak počínaje batolecím věkem, pro dítě začínají být důležité i další osoby v jeho životě. Dítko, do té doby tabula rasa, přijímá neuvěřitelné množství informací, díky nimž se zdokonaluje a stává se rozmanitým obrazem světa, který jej obklopuje. Případní sourozenci, staří rodiče, “tety” či jiné děti svými podněty pomáhají v dalším rozšiřování vnímání. Pokud je však dítě každý den výhradně s matkou, o tyto impulsy z venkovního světa přichází a ba co víc, matka není světice a při nonstop péči není schopna být neustále klidná, tolerantní a láskyplná. 

To, co jsem výše popsala, jsou klasické příčiny budoucího partnerského rozkolu, potažmo rozpadu celé rodiny. Tato témata se pak řeší při partnerských či rodinných terapiích. Jsou to zároveň body, ve kterých je možné předcházet tomu, co do budoucnu budou řešit i samotné děti a nazývat to příhodným eufemismem: “rodinná traumata”. 

Jak z toho křeččího kolečka ven?

Nejdůležitější z cest jsou částečné pracovní úvazky nebo možnost pracovat na Home office. V Čechách stále ještě nejsou zaměstnavatelé tlačeni k tomu, aby tyto příležitosti pro matky (či otce) vytvářeli. Pro ně je žena minimálně na tři roky mimo jejich zorné pole a tím to končí. Ekonomický systém funguje, práci odvedou jiní a není potřeba ze strany firem cokoli měnit. Iniciativa musí vyjít odjinud – tj. od těch, kteří ve firmách pracují. Jenže ti/y jsou v izolaci a vyměňují doma plíny. Možná bychom poté viděli i větší přírůstek firemních školek či dětských skupin… ale to je opět hudba budoucnosti spojená s českým zákonodárstvím.

Víte však jaký je nejčastější protiargument samotných žen k výše popsané myšlence? SPRÁVNÁ matka se svému dítěti věnuje naplno, co nejdéle je to možné. Tímto svědomitým názorem si pečovatelky zakládají (mimo jiné) na syndrom oběti – tj. matky, která se obětovala pro blaho svého dítěte (potažmo pro blaho celé rodiny). Tyto děti se pak po třiceti letech nacházejí na skupinových terapiích a řeší svůj nezdravý vztah s matkou, který se může projevovat i psychosomaticky a to ve smyslu nejrůznějších exémů, alergií, distolerancí apod. Popřípadě na terapii sedí samotná žena a řeší své zhrzení, protože po tom, co rodině “obětovala vše”, opustil ji manžel. Pokud ve vás tento protiargument i tak rezonuje, prosím, zeptejte se nejdříve sami sebe: “KDO doopravdy z vás v tomto případě mluví?”. Není to náhodou společnost, výchova apod.?

Dalším typem řešení by mohlo být větší začlenění mužů do výchovy dětí. Otcovské dovolené, dny otců apod. Chápu, že se mnohá žena otřese při pomyšlení na “nebezpečí”, do kterých by dítko mohlo přijít, pokud by se o něho celý den staral pouze muž. Věřím však, že dětem z dnešní úzkostně přepečované společnosti by volnější otcovský přístup k výchově mohl v ledasčem pomoci (především synům).  My však narážíme na stále mírně machistický režim světa, ve kterém žijeme. Obecný názor je přeci ten, že muži tu nejsou od toho, aby se primárně starali o děti. Pravděpodobnější totiž je, že tu ještě stále jsou od toho, aby byli pánem tvorstva, tedy i své ženy, a dětí. Jejich hlavní rolí tedy je rodinu především živit. A tak, pokud se najdou ti, kteří si vidí dále než jen na špičku svého nosu, musí se nejdříve vypořádat s obecně přijímanou představou toho, jak se má chovat SPRÁVNÝ otec. 

Třetím řešením, které mě inspiruje ve Španělsku, je komunitní způsob života. Je zcela běžné, že jedna matka či otec vyzvedává houf dětí, které patří sousedům v okolí. Je také běžné, že si matky navzájem hlídají malá batolata, protože i tady nemusí být babičky a dědečkové po ruce. Když jsem ve Španělsku, jsem neustále obklopená lidmi a ještě ani jednou se mi nestalo, že bych potkala matku, která by vystresovaně vřískala na dítě anebo ho horečnatě jednou rukou táhla pryč z obchodu, zatímco v druhé ruce držela napěchovanou tašku s nákupem. Opravte mě, pokud se mýlím, ale tenhle obraz je v pražském MHD celkem běžný. Naopak, jestli existuje reinkarnace, chci být v příštím životě španělským dítětem, které má kolem sebe smečku kamarádů a mámu s tátou, kteří ho neustále úzkostlivě neokřikují a nerovnají do latě. 

……………………

Tento článek nemluví o ženách – matkách podnikatelkách. Mluví o ženách, které zastávají spíše klasický model rodiny. Přesto však chtějí mít možnost se více ekonomicky podílet na živobytí rodiny a zároveň nebýt celý den zavřené s dítětem doma.

Jaké zvolit řešení, aby se zlepšila situace těchto žen? A jaké zvolit řešení, aby se mladé a úspěšné ženy, které tvrdě pracují ve firmách a nechtějí podnikat, nebály otěhotnět a tím se na nějakou dobu vyčlenit z dosavadního života? Jak pro tyto ženy zajistit, aby si i ony mohly užívat 3 roky doma a přitom nezavdat příčinu partnerským rozkolům či budoucím “rodinným traumatům” samotného dítěte?