Jitka Vodňanská – zážitek a prožitek. Kniha a konstelační seminář. Část 2.

Zde navazuji na první část svého článku, která se začíná již pomalu tvářit jako recenze knihy Voda, která hoří. To, prosím, ne. Nedovolila bych si recenzovat. Pouze popisuji, jak na mě tato žena působí. Jak mě oslovila skrze text své knihy a jak se vtiskla do mé duše skrze setkání na jednom z jejich terapeuticko – konstelačních seminářů.

(Foto zdroj: Voda, která hoří. Str. 486)

Pokud nevíte, kdo je Jitka Vodňanská, můžete si přečíst můj předchozí článek, kde ji v krátkosti představuji skrze text její knihy.

Pokračování: O čem – pro mě – kniha byla?

Hlavní linka druhé části Jitčiny knihy je vlastně o jejích osudových mužích – Karel Trinkewitz a Jan Vodňanský – a tím vším (a nadále i celou knihou) prostupuje její syn Tomáš. Právě zde  se však otevírá svět, který mě uhranul jíž jako malou a díky Jitčině knize mě pohltil ještě více.

Možná teď budu působit na některé z vás naivně až zasněně teatrálně. Jsem však v podobné pozici, jako někteří z těch, kdo obdivují období první republiky. A navíc… pocházím z rodiny se striktní antikomunistickou výchovou. Můj dědeček, který se velkou měrou podílel na mé výchově, byl až děsivě podobný Jiřímu Kodetovi z Pelíšků.

Období Charty 77 a společenství Disentu mnou silně rezonuje.

A to se vším, co k tomu patří – s naivitou, vyčtenými – ne prožitými – informacemi, mladistvým zápalem pro revoluci ve stylu hippie a notnou mírou inteligence, která umožňuje číst mezi řádky a tudíž chápe jistou stylistiku a koncepčnost psaných či vyprávěných příběhů.

Přesto právě popis tohoto života, vzpomínky někoho, kdo patřil do nejužšího hrdla pomyslného džbánu českého intelektuálního odboje, mě k této knize přišpendlili.

Hltala jsem krátké příběhy (mini – epizody) společně s hlavní dějovou linií. Vše ve formě desítek fotografií, korespondenčních lístků, vzkazů, dopisů a především Jitčiných deníků.

Fascinuje mě popis té pospolitosti a pevných přátelství. Komunitního způsobu života, kde si všichni pomáhali, protože na sobě vlastně záviseli. Toto jsou momenty, kdy jsem schopna závislost snad i omluvit. Závislost, nutnou k materiálnímu i duchovnímu přežití.

Naprosto nechápu, kde ti lidé dokázali brát sílu, čas a hlavně odvahu na neuvěřitelné množství intelektuálních setkání. Divadlo, přednášky, dokonce i samotné alkoholové dýchánky nebo bujaré párty – to vše bylo prodchnuto někdy až dojemně neutuchající vírou, že nemohou jinak, že jiná cesta neexistuje.

Čím více byli někteří z nich perzekuování, tím více byli odhodlaní to nevzdat.

Tisíckrát jsem se sama sebe ptala, jak bych se v té době chovala a ještě nikdy jsem nenašla jasnou odpověď.

A o to víc tyto lidi obdivuji.

(Foto zdroj: Voda, která hoří. Str. 340)

Myslánka

Občas, při četbě, jsem si připadala jako v myslánce z Harryho Pottera a v některých chvílích mi bylo téměř stydno, že se procházím v tak intimních momentech Jitčina života.

Pokud bychom se měli na život popsaný v knize dívat jako na film, tak tou nejzásadnější částí scénáře (a zároveň pomyslnou třetí částí knihy) byla společná cesta s Václavem Havlem.

Vím, že mnoho lidí si právě kvůli tomuto příběhu knihu koupilo.

Nepatřím mezi ně. Ba dokonce jsem tuto část četla s nejmenším zaujetím. Bylo toho na mě moc.

Bylo to na mě prostě moc šílené, moc živé, moc rozjitřené. Občas jsem v tom ztrácela samu sebe.

To se tedy dělo i v předchozích pasážích. Ale zde jsem ulítávala do světa, kde se mi nelíbilo a navíc jsem se jen velmi těžko vracela.

Do světa pro mě až děsivé závislosti partnerských vztahů, které dávají životodárnou energii lásky, ale zároveň dokáží člověka vysát až z něho zbyde jen skořápka uzamčených emocí, které se chrání za vysokou hradbou.

Tato část je tvořena především dopisy mezi Jitkou a Václavem. A díky nim se mnohým z nás naprosto mění obraz Václava Havla.

A já za to děkuju. Právě tato uvědomění jsou pro mě stěžejní. Jitka totiž sundala z piedestalu nedosažitelného „pana prezidenta“ (se všemi jeho klady i zápory) a postavila jej vedle nás, „obyčejných“ lidí.

Jitka Václava takzvaně demytologizovala, čímž mě, osobně, ho přiblížila.

Avšak, jako každá demytologizace, i zde tento proces bude mít své stinné stránky. Věřím však, že vztahu, popsaném v knize, ani jeho protagonistům to již neublíží.

Poslední část knihy – nejživější, protože stále trvá

A nyní jsem se dostala k mému osobnímu důvodu, proč jsem si knihu koupila. Byla jsem dychtivá po tom, co vlastně Jitka dělá. Co má za sebou. Co studovala, jakou prošla cestou a kam ji to všechno zavedlo.

Už po pár stránkách jsem věděla, že mi bude velkou inspirací a je tedy pochopitelné, že na její práci i duchovní praxi (je buddhistka praktikující meditaci vipassana) jsem se těšila nejvíce.

Ona si však koncepci knihy zvolila odlišně.

Kniha je, pochopitelně, protkána zmínkami o její práci. Věnována je jí však především poslední část, kde se čtenář dozví jak o její profesní cestě psychoterapeuta, tak i o meditačních výletech do klášterů v Asii.

Ale je tam jasně cítit, že jakési pomyslné těžiště knihy tkví v jejích vztazích.

Nebo se možná mýlím… je to přeci jenom můj subjektivní názor.

Buď jak buď, dnes jsem již zcela přesvědčená, že o Jitčině práci se nejvíce člověk dozví při osobní setkání. Jeden den s ní mi dal více, než celá kniha a pevně doufám, že to nebylo naposledy.

Adios

Vaše Lenka

O setkání a Jitčině práci v rámci konstelačního terapeutického setkání se dočtete v třetí části tohoto článku.