HODNÁ holčička x HODNÝ chlapeček. Už se na to konečně vykašlat!

Naši rodiče jsou schopni nám dát tu největší lásku a zároveň uštědřit ta největší zranění. Je to přirozený rozpor – naše dětská láska k rodičům to však pomáhá překonat.

Průšvih však je, když jsme hodní chlapečci a holčičky a přebíráme jejich kostlivce (napadá mě i jiné slovo, ale byla bych příliš vulgární). Ze systemického hlediska se děláme větší než oni – snažíme se je ZAchránit či Ochránit, říkáme “raději já než ty” a mnoho dalšího…

Krásná teorie, ale dokud to opravdu neprohlédneme, dál se v tom rochníme. Nefungují nám vztahy, nejsme shopni jít za svými sny, nenacházíme své poslání. Stále žijeme něco, co není naše… Jenže my jsme v tom DOMA. My to tak důvěrně známe…

Ale cítíme, že je něco špatně, že se musí něco změnit. Tak se idálně dáme na cestu osobního (či duchovního) seberozvoje. A začneme poodkrývat roušku toho průšvihu.

A co se děje dál? 

My objevujeme “něco o sobě”, my dokonce zjišťujeme “jak to je”, my se “díváme do zrcadla”… a s tím přichází mnoho nových emocí, s kterými se musíme nějak vyrovnat.

Někteří se na základě svého prozření rozhodnou jít cestou pozitivního myšlení či cestou světla. Někdo se zhroutí a přestane fungovat. Někteří hltají stále více informací a noří se hlouběji a hlouběji, dokonce se nebojí atakovat svou temnotu. Sranda je, když se ti bojovníci světla a ty děti temnoty potkají, je to pak něco jako Star Wars naživo. Jsou stovky cest – holotropiní dýchání, šamanská cesta, konstelace, tantra a plno a plno dalších…

A čím syrovější ta cesta je, tím může být nepříjemnější. A zároveň to není hotové na lusknutí prstu. Lidé si léčí svá traumata roky a když už si konečně myslí, že tu svou maminku nebo tatínka vyřešili, zase se jim objeví.

Jdou například na konstelaci, řeší svůj business, chtějí vědět proč se hádají se svými kolegy a proč práce stagnuje.

A najednou tam zase stojí ta maminka, na kterou se klient dívá tak fascinovaně, že vůbec nevnímá to, co ještě před pěti minutami považoval za svoje životní poslání… 

Je to frustrující, je to ubíjející, je to k zešílení… bývá to občas i skvělý spouštěč psychospirituální krize, a pak není divu, když se někdo svlékne a po semináři běhá nahatý po Václaváku.

A co s tím? Jak z toho ven?

Ve své knize “Svět mužského a ženského principu”, kde se vztahem k rodičům hodně zabývám, píšu, že každý z nás je jedinečný. Ne… řekla bych to jinak… každý z nás by se měl cítit jedinečný a tudíž cenný sám pro sebe. A právě v tom CÍTIT je ta cesta.

Emoce jsou naším dokonalým navigačním systémem. Pomatuji si na jednu knihu od manželů Hiksových “Požádej a bude ti dáno”. Děsně ezo, ale v té knize je zajímavý pohled na škálu našich pocitů. A Hiksovi tam píší něco ve smyslu, že když jsi v sebevražedné depresi, asi těžko můžeš být lusknutím prstů v euforii. Jestli se to někomu z vás děje, tak doporučuji věnovat tomu pozornost; mohli byste skončit nahatí na Václaváku.

Ale my díky tomuto navigačnímu systému můžeme postupovat krok po kroku – od sebevražedné deprese k frustraci, od frustrace ke vzteku atd., a pokud to jde směrem nahoru, jde to samozřejmě i dolů. Je to geniální, a my to i nevědomky často používáme, ale často jen jedním směrem.

Lidé se obecně obávají dotýkat se negativních pocitů, které příliš souvisejí “s jádrem pudla”. Bolest z uvědomění si toho, že mě moje maminka nechtěla, je hlubší, než bolest z toho, že “mě nikdo nemá rád”.

V tom je i past v rámci duchovního seberozvoje, protože právě spirituální techniky jsou ideální k tomu, se disociovat od našich pravých problémů. (Skvělá kniha k tomuto tématu je “Duchovní unikání” od Roberta Augustuse Masterse).

A tak místo toho, abychom jednou provždy řekli NE a stoupli si do té své brutálně nepříjemné emoce (či síly?), raději podstupujeme rituály, které nám otevírají kde co, chodíme meditovat nebo se očišťujeme, abychom se stali “osvícenějšími bytostmi”.

Jenže ona ta maminka v té business konstelaci STÁLE stojí. To prostě nevymedituješ, ani nevyčistíš šalvějí… a tak ti možná pomalu dojde, že uzrál čas. Uzrál čas si opravdu stoupnout do té své hrůzy (nebo své síly?) a posunout se dál.

A tak řekneš NE!

Ale nezašvitoříš to, ani to nepustíš jen tak na půl pusy. Ty to normálně zařveš do naprostýho ticha – tak, aby to nikdo nečekal. Pravděpodobně pak dostaneš něco jako posttraumatický šok a rozhodně se nebudeš stačit divit, jakou jsi strhl lavinu nevole.

Ale konečně jsi byl opravdu autentický, k sobě upřímný – konečně už nejsou jedineční všichni kolem tebe, ale především ty sám. A to je tak hustý pocit, často tak neznámý, že nás to kolikrát zase smete. 

A ti naši tatínci a maminky, kteří to s námi myslí tak dobře (a oni to na té hluboké úrovaní OPRAVDU dělají z lásky k nám), nás zase dostanou.

Ale víte co? My jsme to už jednou přežili. Už jsme se jednou vzepřeli a ochutnali, jaké to je mít cenu především sám pro sebe, a ten doušek pravdy je tak magický, že kouzlo začne působit, a věci se začnou měnit.

…………………

Ale samozřejmě, pokud nemáte rádi změny, nedělejte to. Mohlo by to probudit spícího draka v plné síle.

Lenka

Úvodní obrázek vznikl díky canva.com