Co je archetypová psychologie?

Když jsem hledala oporu pro svou práci, logicky jsem začala pročítat nejdříve Jungovo dílo. Díky tomu jsem se seznámila i s prací mnohých jeho žáků. V případě archetypové psychologie bych ráda vyzdvihla Jamese Hillmana (1926 – 2011), žáka i pozdějšího výrazného Jungova a Freudova oponenta a nakonec i direktora Jungova institutu v Curychu po Jungově smrti. Tento muž položil základy tomu, co nazýváme archetypová psychologie. Jung sice objevil a prokázal, že v lidské psýché žijí vnitřní komplexy, které nazval archetypy, ale zkoumal především je samotné. Považoval je za předobrazy (prvotní typ, univerzální obraz) a zaměřoval se na jejich schopnost dávat formu či podobu nějakému motivu. Člověka vnímal v reaktivní pozici vůči archetypu a společně s Kantem poukazoval na to, že archetyp je sám o sobě nepoznatelný a v lidské psýché se projevuje pouze jako (archetypický) obraz. Oproti němu Hilmann přestal zkoumat archetyp jako noumena (věc o sobě samotné) a začal zkoumat lidský prožitek takového fenoménu. Přestal se ptát na vztah mezi archetypem a obrazem, ale začínal vždy archetypickým obrazem. Uvědomil si, že to, co formuje lidskou zkušenost, není archetyp sám o sobě, ale právě archetypický obraz. Navíc si všiml, že čím více je obraz propracovaný, tím vyšší je jeho hodnota pro daného člověka. Čím jasnější barvy a strukturu má, tím živější je. Pojem archetypický tedy neodkazuje na podstatu (esenci), ale na hodnotu obrazu pro danou osobu. V tomto zásadním bodě se potkávají i s Jungem, který ve svém díle mluví o imaginaci. Jung napsal:

„To, co se nám jeví jako bezprostřední realita, se skládá z pečlivě propracované imaginace… takže bezprostředně prožíváme jenom svět obrazu“.

Hilman James,  „The taught of the heart and the soul of the world“, strana 152

I díky tomu Hilmann tvrdí, že nejzákladnějším vyjádřením duše je obraz a jelikož pracuje i s jazykem, říká, že ten vyjadřuje konkrétní vlastnosti obrazu. Slova jsou tedy v konečném důsledku nositelé duše, doslova osoby, které svou přítomností silně ovlivňují naší psyché.

Slova jsou pro Hilmana „osoby s úplnou mytologií: genderovou příslušností, genealogií (etymologií zkoumající jejich původ a vznik), historií a oblíbeností a také se svými vlastními ochrannými, svatokrádežnými, tvořivými i ničivými účinky“.

Jason A. Butler, „Archetypová psychoterapie. Klinický odkaz Jamese Hillmana“, s. 135-137

Navíc slova nemusí fungovat jen jako nositelé, ale mohou fungovat jako trny, které používáme k odstranění jiného trnu. Doslova tedy dokáží prolomit daný systém. A právě výše zmíněné můžeme pozorovat i při konstelační práci. Sama si poslední dobou pokládám otázku, zda-li veškeré obrazy, postavy a události, které v konstelaci sledujeme, nejsou archetypické obrazy v Hilmanově slova smyslu. Částečně by to pomohlo vysvětlit fakt, že lidé mohou v zástupném cítění vystupovat jako osoby, se kterými se v životě nepotkali. 

Výrazným prvkem archetypové psychologie je práce s mýty.  Mytologie je nejen Jungem, ale i Hilmanem považována za imaginální historii lidstva. Na tomto předpokladu vznikla metoda zvaná reverze. Hilman k ní píše:

„Naše životy řídí mytologické postavy: jednáme, myslíme, cítíme jen tak, jak nám dovolí základní vzorce ustavené v imaginálním světě. Naše psychologické životy napodobují mýty… úkolem archetypové psychologie a terapie je odhalit archetypický vzorec určitých forem chování.“

Hilman James,  „The taught of the heart and the soul of the world“, s. 109

Díky studiu religionistiky osobně považuji mytologii za jakousi starověkou psychologii lidstva, která v dané době i kultuře dokázala člověku pomoci s jeho vnitřním světem. Nedávala pouze návody na život dle božské předlohy, ale odkrývala samotné lidské nitro a všechna jeho světlá i temná zákoutí. I v dnešní době stále ve vzduchu visí otázka: „Co bylo tedy první? Bohové stvořili člověka anebo on je?“

V případě mé práce s archetypy naprosto souhlasím s tím, co napsal Jason A. Butler:

„…nalezení toho, co je osobní, uvnitř archetypického vzorce je podstatný terapeutický krok ke zhodnocení vlastní zkušenosti včetně vlastní patologie. Rozpoznání boha v nemoci znamená zásadní obrat. Fantazie o hrdinovi a oběti či o boji nebo bezmocném životním trápení je nahrazena fantazií o prožívání vlastního osudu a utváření vlastního charakteru…“ 

Jason A. Butler, Archetypová psychologie, s. 109

Tento článek je zároveň úryvkem z mé připravované knihy “Svět mužského a ženského principu pohledem religionistiky, konstelací a archetypové psychologie”. Pokud chcete nakouknout do elektronické verze, můžete si jej ZDARMA stáhnout ZDE >>>