Cesta po Španělsku v době covid šílenství. Tohle jsem nečekala…

Strach o zdraví druhých na úkor toho našeho

Má práce s lidmi mě velmi naplňuje, pracuji však s lidmi především naživo. Když přišly na podzim 2020 opětovné restrikce a přestaly se konat veřejné akce, má práce se smrskla na počítač, kameru a pracovní plochu 1,5 X 1,5 metru.

Nebýt psa a partnera, asi by mi jeblo. Díky psovi a partnerovi mi málem jeblo…

Tuto dualitu (miluju tohle religio slovo) jsem si, v trochu jiném provedení, už jednou střihla na jaře a věřím, že většina z vás ví, o čem mluvím. Tenkrát jsem se prognózám, že se vše bude opakovat i na podzim, jen smála. Na podzim mi však smích došel a v zimě jsem už vypadala, jakoby mi někdo do pusy nacpal otočený rohlík. 

Za běžných okolností, v rámci dosavadního běhu světa, jsem měla ve zvyku několikrát do roka navštěvovat a obnovovat baterie v jižním Španělsku. Je to moje druhá domovina, místo, kde načerpávám sílu, inspiraci a obnovuji energii ve všech směrech. Je to místo, kde doopravdy nacházím klid a odpočinek a díky tomu se moje kreativita po několika dnech rozjíždí naplno a já tvořím většinu svých dlouhodobých projektů. Po příjezdu do Čech z tohoto retreatu čerpám několik dalších měsíců. 

Celý rok 2020 jsem v ČR zodpovědně poslouchala nařízení a dodržovala opatření, protože mi více než na sobě, záleželo na mých blízkých a vnímala jsem to jako způsob, jak svou měrou pomoci ke zlepšení celé situace. 

Postupně mi však některé informace přestaly dávat smysl, začala jsem ztrácet důvěru a cítila jsem obrovskou frustraci z chování našich čelních představitelů. Pracuji s lidmi na denní bázi a mým hlavním úkolem je, pomoci lidem k vlastní sebereflexi, protože pouze tak můžeme společně najít příčiny problémů. Pokud však někdo z mých klientů odmítá převzít zodpovědnost za své činy, hází neustále vinu na druhé nebo považuje pouze svou pravdu za svatou a nedívá se na potřeby druhých, protože je zaslepen svým vlastním egem, nemohu s ním pracovat. Mám ale naštěstí plnou svobodu s ním další spolupráci odmítnout.

Od podzimu 2020 jsem však začala cítit děs z toho, že tuto svobodnou volbu na občanské úrovni pomalu ztrácím.

Veškeré restrikce a omezení, která decimují jak pracovní tak i duševní stabilitu lidí v mém okolí, na mě začaly doléhat natolik, že jsem se začala propadat do depresí.

Potřebovala jsem se znovu nadýchnout, potřebovala jsem si vyzkoušet, že ta nesvoboda, kterou cítím, není skutečná.

Rozhodla jsem se navzdory prognózám, číslům, statistikám, doporučením, varováním, nařízením… a všem dalším pomocníčkům posesivního systému vystrčit hlavu z písku.

Hola, Espaňa

Nařízení o tom, co potřebujeme pro cestu do Španělska, jsme si ověřili na stránkách ministerstva zahraničí. Velmi dobrý zdroj informací je i české velvyslanectví v Madridu, kde je ve všední den od devíti do šesti k dispozici na telefonu česky mluvící dáma, která vám moc ráda dá veškeré aktuální informace. 

26.12. 2020 jsme tedy absolvovali covid test, kdy jsme za mírný poplatek navíc dostali do 48 hodin na email dvoujazyčné potvrzení o tom, že jsme negativní. Cena byla 2.050,- Kč. Poté jsme vyplnili ještě příjezdový formulář do Španělska, který je také povinný a začali jsme bookovat letenky a ubytování. Nebudu zastírat, byl to trochu stres, ale přinesl své ovoce.

27.12. 2020 jsme v šest ráno prošli klasickým odbavovacím procesem na letišti Václava Havla, navíc jsme kromě letenky ukazovali i potvrzení o negativním covid testu. Jelikož jsme letěli takto ráno, na letišti skoro nikdo nebyl. V opačném případě je potřeba být na letišti opravdu min. 2 hodiny před odletem, protože VŠUDE jsou povinné rozestupy a doprovodná hygienická opatření, která veškeré procedury prodlužují.

Od vstupu na letiště jsme roušku už nesundali.

Tenhle článek píšu 6.12. 2021, v Andalusii, kdy se od zítřka ve Španělsku očekávají opětovná zpřísnění pravidel. Do této chvíle byla jediná opravdu citelná restrikce nosit roušku VŽDY a VŠUDE, kromě jídla a pití v restauraci nebo na baru. Chvíli jsem spekulovala nad tím, jestli španělská vláda nešla cestou jednoduchého nařízení bez výjimek, aby to pochopil opravdu každý 🙂

Ale po pár dnech, když jsem viděla lidi běhat po pláži s rouškami nebo při túrách v horách, jsem si uvědomila, že se Španělé  opravdu bojí.

Bojí se, že se nakazí, ikdyž není nikdo v dosahu. To byl pro mě první zásadní moment, protože jsem si uvědomila, jak obecná nařízení formují naši mysl. V Čechách si v rámci nošení roušek v přírodě ťukáme na čelo… 

V tuto chvíli jsou bary, restaurace, památky a ubytovací služby otevřené a běžně dostupné. Fungují tady sice otevírací hodiny (bary a restaurace by měly být v nejbližší době opět otevřeny jen do šesti do večera), v noci je zákaz vycházení, ale celkově mi přijde, jakoby se zde život téměř nezměnil. 

Díky obrovskému odlivu turistů jsou ceny poloviční. Chodíte po turistických atrakcích, navštěvujete památky, kde si musíte za běžných okolností bookovat lístky měsíc dopředu a všude je minimum lidí. Alhambra s patnácti účastníky prohlídky je prostě pohádka… ubytování přes AirBnB funguje spolehlivě, hostitelé jsou více než rádi, že jste se u nich rozhodli strávit noc. Autobusy, vlaky i další doprava je stejně dostupná jako kdykoli jindy. Zkrátka a jednoduše, pokud Španělsko opět nepřistoupí k Lock downu, je to tu oproti Čechám země zaslíbená, protože dole u moře v Malaze je 16 stupňů a na sluníčku se můžete opalovat v plavkách.

Konspirační teorie nebo pravda, kterou nechceme vidět?

Díky pandemii se po celém světě začal mnohem více monitorovat pohyb osob. Kontrola je něco jako svatý grál. Dostat ideálně vše pod kontrolu, se rovná záchraně. Ještě před covidem bylo ve Španělsku běžné, že musíte při objednávce lístku na bus nebo na vlak přes internet zadávat jméno i číslo občanky. Kromě formuláře pro vstup do země teď již i některé restaurace, bary či obchody odmítají platbu v CASH. Není to zatím zákon, ale informační masáž vzbuzuje strach ve Španělech natolik, že se za cenu maximálního monitoringu vzdávají své osobní svobody. 

Běží tady živá diskuze o rozmisťování dalších antén na posilování signálu operátorů a internetu. Emoce vyvolává i vakcinace, o které se zde taktéž uvažuje jako o povinné. Kromě volné přírody, zde nosí roušky i malé děti (což, pokud vím, povinné není)… jsem tu teprve pár dní, ale už teď si uvědomuji něco zcela zásadního…

Jediná správná pravda neexistuje… co národ, to přístup. Co člověk, to názor.

Nelze vymyslet jeden univerzální návod, který lze naroubovat na každého. Naopak! Čím více se o něco takového snažíme, tím více z dospělých lidí děláme malé ustrašené děti. Čím více se snažíme chránit tím, že zakazujeme, tím více ztrácíme svobodu a naše duše a svébytnost moderního západního člověka trpí.

A tak bych ráda v závěru tohoto článku vyzvala všechny, které toto téma osloví, abychom se nevzdávali kritického myšlení. Abychom se za každou cenu snažili nenechávat se ovládat strachem na úkor našeho vlastního mentálního zdraví. A abychom se pokusili vzdát stoprocentní kontroly, protože tím si dopřejme opravdovou svobodu.

Opatrujte se

L.