/Archetypy/ Kojot Bojovník – přepis konstelace o roli zdravotních potíží

Ráda bych vám nabídla přepis jedné ryze mužské archetypální konstelace ze semináře, který jsme na podzim 2024 vedli s Janem Bílým. Jan byl v tomto případě i konstelářem, který zakázku klienta stavěl. Z důvodu zachování anonymity klienta bylo změněno jeho jméno a některé detaily zakázky.

Petr byl asi třicátník a v oblasti osobního rozvoje nebyl žádným nováčkem. Když usedl na horkou židli vedle konsteláře, odkrýval svou mnohovrstevnatou zakázku. Chtěl se podívat na svůj zdravotní problém, který měl již od dětství a dle jeho slov jím „trpěl i jeho otec a děda“ (otec otce). Své obtíže otevřeně popsal, proto konstelář věděl, že ho jeho zdravotní potíže díky léčbě přímo neohrožují na životě, přesto Petr mluvil o velké fyzické bolesti, která je s jeho nemocí občas spojena. Konstelace se udála v semináři, kde jsme (mimo jiné) pracovali s mužskými archetypy Bojovníka, Milovníka a Kouzelníka. A právě pro svého vnitřního Bojovníka si Petr v jednom z předcházejících cvičení intuitivně vybral kartu kojota se slovy: „Když jsem ho mezi těmi všemi viděl, bylo mi jasné, že právě on nejlépe symbolizuje mého vnitřního Bojovníka“. Zároveň dodal, že mu je tato psovitá šelma jakýmsi vnitřním průvodcem již několik let. 

———

Konstelář: „Děkuji, Petře. Požádám tě, aby sis vybral tři zástupce. Někoho za sebe, za svůj zdravotní symptom a pak za toho Kojota – Bojovníka.“

Petr vybral z přítomných účastníků tři muže a postupně je postavil do rolí. Prvotní rozestavění můžete vidět níže.

Konstelář: „Tak jak se vede zástupci za Petra?“

Zástupce za Petra: „Kojot je fakt sympaťák a chci mu představit svůj zdravotní symptom“

Konstelář: „Díky. A jak se vede Kojotovi?“

Zástupce za kojota: „Dobře se bavím.“

Konstelář: „To vidíme. Společně se na sebe s Petrem smějete, ale jak je zástupci za zdravotní symptom?“

Zástupce za symptom: „No mě je dost špatně, jsem úplně ztuhlej a cítím nepříjemnou bolest mezi lopatkami. Táhne mě to k zemi“

Konstelář ještě chvíli počkal, zda-li se v konstelaci něco změní a pak sám vybral z přítomných mužů jednoho, kterého postavil do konstelace jako Podporu symptomu. Zároveň nového protagonistu požádal, zda-li se dlaní může dotýkat zástupce za symptom v místě bolesti. Zástupci za symptom se díky tomu poněkud ulevilo, ale i nadále se hroutil.

Konstelář (k zástupci Petra): Co to s tebou dělá, když vidíš, jak je tvému symptomu špatně?

Zástupce za Petra: „Není mi to úplně jedno, ale když vidím, že už tam má něčí podporu, nejraději bych ho tu nechal a šel za Kojotem“

Konstelář: „A jak je Symptomu, když tohle od Petra slyšíš?“

Zástupce za symptom: „Jsem ještě slabší a potřeboval bych jít na kolena“

Konstelář se po menší odmlce rozhodl pro další intervenci. Z účastníků vybral další dva muže a postavil je do konstelace jako Otce a Dědečka klienta. Ti se okamžitě postavili jeden vedle a druhý za Symptom, přičemž muž, který do té doby stál za Symptomem jako podpora odešel. Oba klientovy předci tlačili Symptom k zemi; ten ovšem neodporoval a sám se schoulil do pozice, kterou v józe nazýváme „pozice dítěte“. Klečel na zemi a rukama se o zem opíral. Jeden z předeků si na něj sedl. Potom, co se konstelář ujistil, že je pozice pro zástupce za symptom udržitelná, obrátil se na zástupce za Petra, který stál opodál a díval se na Kojota, se slovy:

Konstelář: „Petře, co děje teď?“

Zástupce za Petra: „Stále bych šel raději pryč, ale nemůžu.“

Konstelář: „Tak pojď blíž a sedni si před ty tři na zem. Jen se na ně dívej.“

Potom, co se Petr posadil, zástupce za Kojota se od skupinky vzdálil a posadil se také. Vše ale nadále s úsměvem pozoroval. Po chvíli se opět konstelář zeptal:

Konstelář: „Petře, jak ti je, když tu před sebou vidíš své předky? Co v tobě vyvolává, když jeden z nich stále tlačí ten zdravotní symptom k zemi?“

Zástupce za Petra: „Potom, co jsem si sedl, je mi lépe. Ale nevím, co mám dělat, co to znamená. A už u sebe nemám ani svého Kojota – Bojovníka“.

Vše ostatní se dělo beze slov, nikdo z účastníků ani nedutal. Byli si vědomi toho, že jsou účastni hlubokého rituálu. Po nějaké chvíli se zástupce za dědečka postavil tak, aby jednou rukou stále svíral rameno svého syna a druhou ruku nabídl svému vnukovi. Beze slov se všichni tři muži pomalu napřímili. Tím přestal otec klienta tlačit na symptom, ten už nebyl potřeba a mohl se konečně osvobodit. S velkou úlevou mohl zástupce za symptom vystoupit z role. Tři generace mužů se na sebe okamžik dívali až se nakonec všichni objali. Stáli společně v kruhu a dotýkali se hlavami. 

Konstelář: „Pokud je to pro vás možné, otočte se teď směrem ke Kojotovi“.

S viditelným dojetím vzali zástupci za otce i děda Petra mezi sebe a společně, v jedné řadě, bok po boku, se otočili na Kojota – Bojovníka. A zástupce za dědu s lišáckým úsměvem a malým mrknutí oka dodal:

Zástupce za dědu: „(I) ty (jeden) kojote!“ 🙂

Konstelář: „Moc vám všem děkuji, nyní můžete vystoupit z rolí.“

—————————

Lenčin komentář:

Kojot patří mezi tak zvané trickstery. Tedy do skupiny bytostí a božstev, která mají v popisu práce pokoušet ostatní (i své kolegy – bohy) a být katalyzátorem změn. Máloco jim je cizí, s pokorou se příliš nepřátelí a překračování hranic je natolik láká, že je občas i zboří. Dokáží být dobří sluhové, avšak nebezpeční páni. Klient Petr si jednu takovou bytost vybral za svého vnitřního Bojovníka. Co to o této jeho části vypovídalo? Kojot Petrovu Bojovníkovi určitě propůjčoval lstivost, humor a odstup. Způsobil ale také to, že zástupce za Petra v přílišné touze „následovat Kojota“ neměl soucit s bolestí, kterou cítil zástupce za symptom a taktéž neměl přístup k pokoře, kterou měl tváří v tvář svým předkům projevit („Symptomem trpěl otec i děda.“). Rituál, kterého jsme byli při konstelaci svědkem, byl velmi podobný tomu, co se na hluboké úrovni dělo při přechodových rituálech přírodních národů. Dospívající chlapci byli vystaveni nebezpečným zkouškám, při kterých se potkávali se smrtí. Účelem zkoušek, mimo jiné, byla ona pokora a úcta, který byla nezbytná pro vstup mezi společenství mužů. Na straně mužů pak čekalo přijetí, sounáležitost a pocit, že jsou součástí něčeho většího než jsou oni sami. Jenže tyto přechodové rituály dnes už neslavíme a tak někdy přebereme to, co naši předci nesli, aniž bychom rozeznali, že je to jakási „zkouška“. 

Na konci konstelace jsme byli svědky jakéhosi symbolického poděkování a přijetí nejen bolesti předků, ale i samotného Kojota. Tedy Petrovy části, která ho na jednu stranu odváděla pryč, ale na druhou stranu i propojovala s osudem jeho předků. Právě ve větě „trpěl tím i můj otec a můj děda“ se skrývá několik sdělení. V prvé řadě klient říká, že sdílí to, čím trpěli jeho předkové. Následuje tedy tím částečně jejich osud? Proč tomu tak je? Odhlédneme-li od medicínského vysvětlení a podíváme se na to konstelační, mluvíme tu o uctění těch, kteří trpěli – měli tedy těžký život. A tím, že jejich osud budu sdílet, je – velice často ovšem nevědomky – uctívám, neboť na ně (kvůli mému symptomu) nemohu zapomenout. Co když se ale skrze konstelaci vyjeví to, co potřebuje být viděno? Co když klient v konstelaci uvidí, že došlo k naplnění potřeb, které do té doby zastupovala nemoc, skrze jiné formy? To by vysvětlovalo, proč jsme v konstelaci viděli, že symptom také trpěl bolestí. Tím částečně vyjadřoval právě ty chybějící projevy úcty, pokory a možná i soucitu, které zástupci za Petra ve spojení s Kojotem chyběli. Právě ty části mužského nitra, které lehkovážné chlapectví oddělují od zralého mužství.

Konstelace nikdy neukazuje „správnou pravdu“. Pouze náš zrak zaměří na tu část, kterou normálně opomíjíme. Konstelace je obraz, který působí na naše podvědomí a zformuje se tak, aby klientovi nabídla nový úhel pohledu. Nám, vnějším pozorovatelům, dokonce ani konsteláři to o Petrovi, jeho osobnosti, povaze nebo charakteru ve skutečnosti nic nevypovídá. Z konstelace nemůžeme usuzovat, jaký je Petr člověk. Pokud můžeme mluvit o nějaké pravdivosti, ta leží pouze v obrazu samotném a v jeho interpretaci pro každého z nás, jako jednotlivce. To, že se nás obraz hluboce dotýká totiž znamená, že by se mohlo jednat, s určitými obměnami, i o náš příběh. Jediné, co má tedy smysl, je ptát se sebe sama: „Co to, co vidím, vypovídá o mě?“