Jeden den na on-line cestě do blázince

Stojím na úplném okraji, dívám se před sebe prázdnýma očima a stačil by jediný krok, nepatrné předklonění a tělo by přepadlo přes zábradlí balkonu… se skelným pohledem a s mírným třesem na rtech připomínám zrzavou veverku, která to již několikátý den za sebou přehnala s Redbullem…

O 14 hodin dříve… 

Bylo to krásné slunečné ráno. Paprsky společně s jemnou hudbou probouzely do nového dne. Ruka mi automaticky sáhla po mobilu a ještě se zalepeným okem nalistovala YouTube. Tělo se jen neochotně porovnalo do meditační pozice a snažilo se zmobilizovat krční svaly, aby hlava neklimbala. Křečovitý úsměv sice naznačoval pár neúspěšných pokusů o koncentraci po tom, co byl lektor několikrát přerušen reklamou na psí žrádlo, ale nakonec jsem si mohla svou ranní dávku “meditačního zdraví” odškrtnout. Namaste.

Myšlenka z čiré přítomnosti okamžiku: “Bože, já mám hlad…” 

Při snídani, společně se zpěvem ptáků, kteří se všemožně snaží u sousedů na balkoně vytvořit hnízdečko lásky, mě vítá první úsměv dne. Mrkající smajlík na obrazovce počítače. Pokud byste se ptali: “Co mají společného rozcuchané vlasy, lepivá ovesná kaše na klávesnici a pyžamo s klokany?” Odpovědí by bylo “Standardní pracovní den v době karantény koronaviru”. 

Dnešek je však výjimečný. Moje okolí objevilo kouzlo on-line konferencí a tak si o půl jedenácté musím převlíknout vršek pyžama a společně s hřebenem použít i řasenku. Moji kolegové, na druhé straně obrazovky, vypadají podobně. Především ti mužští, kteří mají početnou rodinu, již přestali cokoli předstírat. Spojuje nás jemně depresivní pohled, který naznačuje, že okruh IRL (in Real life) kontaktů se smrskl na kritické minimum. 

Myšlenka z čiré solidarity: “Moji Pražané (bez zahrady) mi rozumí…”

V režimu: “email – tele konference – sušenka – email – záchod – stříhání videa – tupý výraz na stěnu” uběhl pracovní den jako voda.

Je pondělí a za normálních okolností bych se v tento den těšila na večerní kurz. Obvyklý čas přesunu mezi prací a Letnou, kde se kurz koná: 45 minut. Aktuální čas přesunu mezi pracovním stolem a gaučem, protože kurz je nyní vysílán přes Zoom: 2 nanosekundy. Obvykle si při chůzi parkem vyčistím hlavu a udělám prostor pro nové informace. Aktuálně už po šesté za den umyju nádobí a otřu prach z poliček. 

A tak sedím u svého notebooku, z vlasů mi kape voda, protože jsem si musela na chvíli strčit hlavu pod studenou sprchu a ptám se sama sebe, jestli na tyhle další dvě hodiny mám vůbec sílu.

Myšlenka z čirého zoufalství: “Proč jsem vlastně před dvěma lety přestala kouřit?”

Kromě cigárka jsem na balkon nikdy nechodila.Mám strach z výšek a tak ho s nejvyšší opatrností používám jen pro sušení prádla. Dnes mě tam však něco táhne. Otevírám dveře, vstupuji bosými chodidly na studené dlaždice a přede mnou se otevírá pohled na noční Prahu. Světla v dálce blikají, slzícíma očima těžko rozeznávám, co jsou pouliční osvětlení a co migrující auta. Připadám si jako ve snu. Jen studený, noční, vzduch mě trochu vrací zpátky do reality. 

Cítím se, jako kdyby mi někdo vygumoval mozek z hlavy. Již mnoho dní se potýkám s nespavostí a když konečně usnu, trhavě se probouzím jakoby z jednoho snu do druhého. Často přes den ustrnu v nějaké činnosti, protože si z ničeho nic nemůžu vzpomenout, co jsem právě chtěla udělat. Jsou to okamžiky, kdy mě polije horkost a stáhne se mi hrdlo. Na respirační potíže jsem zvyklá, tohle zadýchání a tlak na prsou nemá s koronavirem nic společného. 

Myšlenka, která se objevila z čista jasna: “Anebo se mýlím? Co když tohle JE virus?”

Uvědoměním se trochu zakymácím a musím se pevně chytit okraje balkonu. Když tu najednou slyším: “Dobrý večer, dlouho jsem Vás neviděla. Jak se máte?”. 

Překvapeně civím na sousedku na balkoně vedle toho mého a nejsem schopna odpovědi. Jí to evidentně nevadí, protože se pustí do vyprávění nejčerstvějšího zážitku se zavařováním a nabízí mi hrst bylinek, které ji pučí v květináčích. A při tom letmém dotyku prstů jakoby mou projel blesk a s dlaní plnou orgána se plácnu do čela.

“Ano, TOHLE je ten PRAVÝ VIRUS!”

“Co, prosím?” Ptá se zmateně sousedka.

“Říkám, že tohle je ten virus. Tohle lidské odcizení a kompletní úlet do alternativního světa on-line. Nedostatek kontaktu IRL”

A sousedka trochu zmateným, přesto mateřsky vědoucím tónem odvětí: “Víte, nevím co znamená IRL, ale mám tady moc dobrý pampeliškový sirup a taky bábovku, co jsem dnes pekla pro děti. Pojďme si tady na balkóně udělat takový malý piknik.”