Proč občas chceme, aby “sousedova koza chcípla”?

To jsem se jednou takhle kodrcala autem po cestě, která vypadala jako na Zakarpatské Ukrajině (ano, byla to D1). A v rámci surfování mezi jednotlivými rádiovými stanicemi jsem narazila na Český rozhlas, kde měli zrovna spirituální chvilku a rozebírali tam novozákonní podobenství o hřivnách.

Biblické příběhy jako základ vzdělanosti

Jelikož jsem “bibliofil” a to teď opravdu mluvím o “TÉ” knize (po sedmi letech drcení vám prostě musí dojít, jak geniální dílo to je), okamžitě jsem stopla Hells Bells, vyluzující se z mého telefonu a moje šedá kůra mozková začala nasávat.

Na Českém rozhlasu mají totiž biblické okénko, kde naši přední teologové vykládají biblické příběhy, či různé biblické pasáže. Osobně alespoň elementární znalost Bible považuji za stejně základní, jako znalost řeckých mýtů nebo českých pověstí.

Na druhou stranu, pokud nejste věřící a nechodíte pravidelně do kostela, pravděpodobně si asi jen tak nesednete do ušáku a nezačnete si číst “Výklady k novému zákonu”. Důvodem totiž je, že naše dnešní chápání je již trochu “demytologizováno” a tudíž pro nás není úplně jednoduché některé pasáže z Bible pochopit.

Přesto však a to mi věřte, je moudrost v této knize nezpochybnitelná. Považuji tedy za skvělý nápad zvát známé teology, aby krátce o jednotlivých tématech promluvili srozumitelným jazykem dnešnímu člověku. V podstatě je jedno, jestli posloucháte audioknihu od Dalajlámy nebo výklad nějakého podobenství – všechna náboženství na světě mají svou moudrost, která je schopna nás kultivovat.

Zároveň jsem trochu zapátrala na internetu a našla jsem v archivu záznam výkladu tohoto podobenství od Jiřího Beneše, který (náhody opravdu neexistují) byl mým profesorem na fakultě. A protože ho znám a mám moc ráda jeho styl, dávám vám sem odkaz na poslech.

Nicméně zpět ke genialitě okamžiku…

Podobenství o otrocích a hřivnách

Slyšeli jste někdy o podobenství o třech otrocích a hřivnách? (Mt 25, 14-30). Příběh je v celku prostý – bohatý pán musí na nějakou dobu odjet ze svého hospodářství, před odjezdem však vybere 3 otroky, kterým svěří nemalé částky peněz. Konkrétně: prvnímu pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu hřivnu.

Pokud bychom to přepočítali na dnešní peníze, jedná se o miliónové částky, což je pro celkový výklad poměrně zásadní detail. Tím nám totiž příběh ukazuje, že pán si svých služebníků velmi vážil, důvěřoval jim a předal jim dary s obrovskou hodnotou.

Když se pán vrátil z cest zpět, pozval si své služebníky a účtoval s nimi. První i druhý otrok peníze zdvojnásobili, protože je investovali. Třetí otrok se však bál, aby o svěřený peníz nepřišel, proto ihned po odjezdu pána vše zakopal.

Pán první dva služebníky nejen pochválil, ale především odměnil: “Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.” Co však se třetím, který ze strachu svůj dar nevyužil?

K tomu se zachoval naprosto bezkompromisně – uvádím zde pouze krátký výňatek: “Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má”. 

Připadá nám to kruté? Nemyslím si, protože pokud pochopíme pravý smysl tohoto příběhu, naopak uvidíme, že naše společnost je vlastně zhýčkaná a nevděčná.

Toto podobenství mluví o božích darech člověku – tj. o našem vlastním potenciálu, o tom co nám bylo “dáno do vínku” a o tom, že pokud těchto darů nevyužíváme, protivíme se proti samotnému Pánovi.

Až na poslední větu se s tím ztotožňuji, nesouzním totiž s tím, že bych se měla protivit proti “Pánovi”. Mé vlastní synkretické náboženství mi říká, že se tím protivím zcela jednoduše jen proti své samotné přirozenosti, své esenci, tomu kým doopravdy jsem.

Důvody mohou být různé – nemusíme své “dary” vůbec znát nebo naopak můžeme mít strach je využít.

Můžeme mít tendenci dělat to, co říkají ostatní namísto toho, abychom činili to, co je nám vlastní… možná ode všeho trochu i s přihlédnutím k životním zkušenostem a k samotným etapám života.

Určité archetypy jsou stejné ve všech náboženstvích

Nicméně toto podobenství mi rezonuje s další myšlenkou – tentokrát se jedná o východní moudrost: “Když jsme se narodili, plakali jsme a celý svět se smál. Žijme svůj život tak, aby, až budeme umírat, celý svět plakal a my se smáli”.

Věřím, že cestou k tomuto stavu je uvědomění si vlastního místa v systému či ve světě. Věřím, že nás k tomu vede smysl “důležitosti v rámci celku a pro celek” a to na rozdíl od naší individuální důležitosti.

Je to východní moudrost, pravděpodobně spojená s buddhistickou tradicí, cítím v tom tedy apel na to “činit dobro s myšlenkou na druhé”.

Pokud uvědomění si sociálního rozměru našeho života, s jakousi výší přidanou hodnotou ve smyslu dobra pro celek, vnímám jako cestu “ke své radosti v okamžiku smrti”, tak nástrojem pro tuto cestu vnímám právě ty naše “dary”.

Náš potenciál, to co nám bylo “naděleno”, je to, co souvisí s naším smyslem života. Pokud tedy rozpoznáme své dary, tak se přiblížíme své esenci a začneme být pravdivější sami k sobě.

Sousedova koza

A nakonec uvádím jeden vtip… zemře muž a přijde do nebe, kde se ho Sv. Petr ptá, co by si přál. Muž se zamyslí a řekne: “No zůstala po mě žena a děti, kteří nic nemají.” A když se tak zamyslím, tak soused má kozu…” Sv. Petr se ho tedy otáže: “Chtěl bys, aby měli také vlastní kozu?” A na to muž odvětí: “Ne, přál bych si, aby ta sousedova koza chcípla.”

No a tak nějak to je, když lidé nejsou vědomí. A nejedná se tu o nějakou hlubokou filosofickou vědomost. Ne, je to zcela jednoduché – vážím si toho kým jsem, vážím si toho, co jsem dostal i toho co mám a uvědomuji si, že můj život je oproti miliardám jiných lidí doslova rájem na zemi.

Uvědomění si vlastních darů, schopnost či odvaha je využít, nám přinese vnitřní štěstí.

Solidaritou, soucitem a pokorou získáme vnitřní klid.

A kombinace štěstí a vnitřního klidu, to je už téměř Buddhovské osvícení 🙂

Přeji hezký den a dívejme se na své problémy s nadhledem 🙂

Vaše Lenka