Poutní cesta: Strach z neznámého

Rozhostilo se ticho a klid… Seděla jsem bosa před klášterem a pozorovala ospalé městečko choulící se pod červencovým sluncem. Nerozuměla jsem ani slovo z řeči lidí, jež jsem si zamilovala od první chvíle, co jsem překročila hranice této země. Byla jsem v horách, cítila jsem vůni lesů, slyšela švitořící vítr v listech stromů nad svou hlavou. Bolel mě každý sval na těle, prsty na chodidlech krvácely a žaludek se bouřil proti hektolitrům vody, které jsem za den na prudkém slunci vypila. Přesto se ve mně rozléval klid a jakési hluboké vědomí, že vše dobře dopadne. Byl to vzácný okamžik trpělivosti, vzácná chvíle bytí v přítomném okamžiku. Dokonalé spočinutí ve světě i sama v sobě. Žádný spěch, žádný cíl, žádná potřeba… jen radost… opět – jen ticho a klid.

Můj první hostitel Florian, rakouský katolický kněz; Foto: Lenka Konečná

Úplný začátek

Probudila jsem se ještě za noci. Slunce se mělo vyhoupnout nad obzor za pár minut. Chtěla jsem vidět, jak stoupá na oblohu, jak probouzí svět kolem mne. Překvapilo mě, že v domě se již svítilo.

Bez bot, jen v noční košili, s šátkem kolem ramen, jsem se potichu vykradla na dvůr. Ve zdech staleté farnosti jsem se cítila v bezpečí a přesto na pozoru. Cítila jsem zatuchlinu starých kamenů, rosa mě studila do chodidel, trochu jsem se třásla zimou.

Usedla jsem na zápraží a pozorovala sluneční kotouč, jak se pomalu objevuje na obzoru.

V tu se otevřely dveře a tiše vedle mě usedl pán místa. Byl jím mladý, ani ne pětatřicetiletý katolický kněz. Přinesl mi horký čaj a přání krásného nového dne.

Otevřenými dveřmi bylo vidět desítky ještě nepověšených obrazů (nejen s náboženskými motivy) dalších členů rozmanité a přitom velmi krásné domácnosti. Na faře, kterou společnými silami opravovali, žila původní majitelka – téměř stoletá paní, můj hostitel a několik dalších mladých mužů.

Má místnůstka byla venku ve dvoře – jednoduchá, strohá a přesto se vším, co mohl poutník potřebovat.

Přemítala jsem o cestě, kterou jsem si naplánovala a strach mi svíral hrudník.

Mapa Via Nova; Foto: Lenka Konečná (oficiální materiály)

Strach z neznámého

Bylo to poprvé v životě, kdy jsem se odhodlala vydat na cestu úplně sama. Rozhodla jsem se pro poutní cestu Via Nova v Rakousku. Začala jsem v Pasově, šla do Salzburgu a poté kolem jezer směrem na Linec.

Měla jsem takový strach, že jsem první dva dny nebyla téměř schopná mluvit s druhými lidmi. Byla jsem úzkostlivě obezřetná a přehnaně organizovaná. Kontrola byla má automatická obrana před strachem z neznámého, do kterého jsem vstupovala sama, na vlastní pěst.

Až o několik dní později jsem si uvědomila, že ti, kteří mi poskytovali přístřeší, se zároveň stávali jakýmisi mými průvodci.

A pak, ruku v ruce, jak se uvolňoval strach, i já jsem se začala více bavit s těmi, které jsem na cestě potkávala. A najednou, jakoby mi průvodcem byl každý, s kým jsem si vyměnila byť jen pár slov.

Tito lidé mi neukazovali jen fyzicky kudy se dál vydat – kudy vede cesta, ale především svými životními příběhy mi dávali poznat, že existují tisíce – miliony lidských poutí životem, že je každá jiná a že mám naprostou svobodu se vydat kteroukoliv z nich.

Inspirovali mě tím, co sami prožili či právě prožívali. Jako kdyby mi otevřeli pomyslný katalog s výběrem toho, kým mohu být, co mohu žit.

 

Projít se ze strachu do důvěry

Ačkoli jsem svůj první den odstartovala již velmi časně ráno, již po pár hodinách chůze mi začala příroda dokazovat svou odvěkou sílu. Čím slunce stoupalo výše, tím ubývalo stromů a křovin.

Asi není náhodou, že jsem si pro svou cestu vybrala nejteplejších 14 dní v roce, ve stínu se teploty pohybovaly přes 30 stupňů celsia a bílé cesty, po kterých jsem se ploužila, vydávaly takovou zář, že se mi hlava točila i navzdory litrům vody, brýlím a klobouku.

Tak to trvalo celé první tři dny, prvních 60 kilometrů, do té doby, než jsem se dostala do hornatější oblasti.

Jsem za to martirium však neskonale vděčná, protože vymýtilo můj strach, můj ostych a hloupé předsudky.

Foto: Lenka Konečná

Každý kostel jsem po cestě navštívila s neskonalou vděčností za chlad a možnost odpočinku. Nebylo v mých silách nést vodu na celý den a z tohoto důvodu, jsem o ní musela žádat lidi na statcích, které jsem míjela.

V obou těchto případech docházelo k nejkrásnějším setkáním. Buď s poutníky nebo s faráři malých rakouských vesniček či s těmi, kteří žili na samotě mezi pastvinami jen se svou rodinou a nejbližšími sousedy.

Ani jednou jsem se nesetkala s odmítnutím. Ať to byla žena, muž či dítě, ač neuměli ani slovo anglicky, vždy měli ochotu pomoci.

Auta na prašných cestách zastavovala a lidé mi nabízeli odvoz, lidé mě zdravili ze svých zahrad a polí a ptali se mě, kam putuji. Od těch, s kterými jsem zapředla delší rozhovor nebo jsem u nich byla ubytovaná, jsem dokonce dostávala dárky.

Nikdy jsem nic takového nezažila. Přišlo mi to jako cesta zázraků.

To se děje, jen když jste sami…

Byl čtvrtý den, poprvé v horách. Byla jsem šťastná, že jsem předchozí etapu zvládla. Cítila jsem, jak mé tělo sílí každým krokem. A čím jsem byla delší dobu sama, tím více jsem byla jednoduše šťastná.

Uvědomovala jsem si ještě jednu velmi zajímavou zkušenost – jakoby skrze laskavost lidí kolem mě, skrze nutnost být otevřená (protože jako osamocený poutník jsem potřebovala pomoc druhých), jsem byla citlivější nejen ke světu kolem mě, ale především sama k sobě.

Odpočinek ve stínu jednoho z kostelů; Foto: Lenka Konečná

A tak, když jsem tam tak seděla před klášterem, kde jsem měla ten den spát a opat mi lámanou angličtinou omluvně sdělil, že pro ten den je již klášter poutníků plný, necítila jsem sebemenší negativní pocit.

Poděkovala jsem mu, přijala požehnání a vydala se usednout na lavičku před branou.

Myslím, že poprvé za posledních deset let jsem se vůbec ničeho neobávala.

Nedělala jsem si starosti s tím, kde budu spát. Nevnímala jsem bolest ani únavu. Dokonce mě ani nenapadlo ihned hledat nějaké další řešení.

Užívala jsem si pocit, že prostě nevím, co dál.

A na ten slastný pocit svobody už nikdy nezapomenu.

A jak píšu i ve svém e-booku “Svět mužského ženského principu”, objevila jsem jeden ze svých sebeléčebných způsobů. Cestování pro mě vždy mělo až mystický význam. Ale až teprve po tom, co jsem objevila sílu poutních cest, na kterých jste jen sami za sebe, otevřel se mi doslova nový svět.

Chce to však rozhodnutí, které můžete učinit jen vy.

————–

Adios

Vaše Lenka

Lenka Konečná
Jsem vztahová terapeutka. Původně jsem vystudovala teologii a religionistiku, což se projevuje v mé snaze propojovat konstelace a systemiku (metody, ze kterých vycházím primárně) s archetypy, mýty a rituálem. S klienty pracuji jak na individuální úrovni, tak i skupinově při malých seminářích. Konstelace považuji za úžasnou metodu nejen pro terapii, ale i pro poznání sebe sama. Můj příběh si přečtěte zde >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů